Otevřený dopis

V Praze 18. 11. 2022

Rada České televize

Česká televize
Na Hřebenech II 1132/4
140 70 Praha 4 - Kavčí hory

Odsouzení pořadu ČT2 - Postoloprty 1945

Ve dnech 8.11. a 10.11. uvedla televizní stanice ČT2 takzvaný hraný dokument Postoloprty 1945 - česká odplata. Scénář vypracoval Jan Vávra a režíroval Jakub Wehrenberg. Samozřejmě film vznikl v roce 2022 za "podpory" "Česko-německého fondu budoucnosti". Tento pořad překrucuje historické události jara 1945. Naší veřejnosti je vnucován názor, že došlo ke zločinu organizovanému našimi nově ustanovovanými československými vládními úřady.

Základním zákeřným záměrem je zabývání se touto situací bez ohledu na předcházející počatou plánovanou genocidou našeho i jiných národů, prováděnou zfašizovanými Němci z říše i z naší republiky. Je to stejný podvod, jako kdyby se provádělo posuzování rvačky teprve od okamžiku, když by se napadený a poraněný vzchopil, a útočníkovi jich v sebeobraně pár vrazil.

Před takovýmto počínáním nás varoval již prezident Edvard Beneš. V projevu na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů v Praze, 14. prosince 1945, mj. řekl: Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 - 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.

Tato slova prezidenta Beneše autoři a účinkující v tomto pořadu přesně potvrzují. Je to o to smutnější, že se k tomuto propůjčují naši občané.

V odtržených "sudetech" při volbách do Reichstagu dali 4.12.1938 nacistickým kandidátům 98,9 % hlasů. Mnozí tzv. Sudetoněmci dostali od Hitlera zvláštní medaili za přípravu a provádění iredenty pohraničí od těla ČSR. Medaili tak dostalo jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct tzv. Sudetoněmců (Vyznamenání z doby nesvobody 1939-1945, Praha, 1999, str. 19,22-24). V lednu 1945 se v "hlavním městě werwolfu" Ústí nad Labem konala schůzka vybraných hodnostářů Sudetské župy, která se zabývala působením této organizace v českém pohraničí. Organizace se vytvářela od března roku 1945 a vstupovali do ní většinou mladí lidé z řad Hitlerjugend a Svazu německých dívek. Zde je také odpověď na stálé výkřiky o tom, jak Češi za povstání "vraždili" nevinné německé chlapceI v posledních dnech války. (Václav Vlk: Krvavé jaro roku 1945). V Praze dokonce i 8. května 1945, vraždili Němci rukojmí. V Českém národním povstání zavraždili 10.000 osob. Proč, když už byli poraženi? Je známá i poslední bitva druhé světové války v Evropě u Milína ještě 11. května 1945. Sudetští Němci byli na Norimberském soudu žalováni a souzeni jako zločinné spolčení. Odsouzen zde byl jejich podstatný podíl na rozvrácení a zničení demokratického státu, jakým byla tehdejší Československá republika. V květnu a červnu 1945 u nás také působily nacistické bojůvky wehrwolf. Zakročovaly proti nim i americké, sovětské, polské a rumunské oddíly. Před našimi soudy stanul jen menší počet záškodníků z 265 nacistických ilegálních organizací. Mnohé se nepodařilo odhalit, spasil je útěk do Německa. Na našem území bylo vypátráno 40 skladů zbraní a výbušnin. Např. dne 24.6.1945 ve Škrovádu štábní šikovatel Ludvík Helmut zavraždil Čeňka Půhodného. V Liberci byla dne 19.6.1945 vyvražděna celá rodina německého antifašisty ing. Rottera. Do vzduchu bylo vyhozeno české skladiště v Chotyni a usmrceno bylo 14 osob. 31. července 1945 v 15.30 hodin došlo k výbuchu v Krásném Březně. V bývalém cukrovaru byl uložen trofejní materiál Československé armády, zajištěný po zbytcích rozprchlé německé armády. Ve zničeném objektu zahynulo 14 mužů a 12 žen, z toho šest vojáků, kteří sklad střežili. (Václav Vlk st. v textu "Krvavé jaro roku 1945)

Pokud došlo v těsně poválečném období k nezákonnostem, jednalo se o dobově pochopitelné excesy. Naopak, v závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětský generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, "dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu."

K událostem na Postoloprtsku máme opačné informace od účastníků a pamětníků událostí, z nichž můžeme uvést např.:

Případ jménem Postoloprty

Byla to tuším, veřejnoprávní televize, z které jsem se nedávno (7.6.2005) dozvěděl, že prý před šedesáti lety došlo v Postoloprtech k masakru osmi set občanů německé národnosti. Jejich těla byla prý poté zpopelněna v " poldovce". Ano, bylo řečeno slovo "masakr" kterého se měli dopustit "Češi na Němcích". Něco o Postoloprtech i o té době vím, protože jsem protektorát prožíval v Lounech, odkud je do Postoloprt coby kamenem dohodil. Za války se však Postoloprty nacházely na druhé straně hranice - v tzv. Sudetech.

Nicméně jsme o těchto sousedech leccos věděli. Když v srpnu roku 1944 byla v lounském prostoru, po obou stranách protektorátních hranic, shozena skupina výsadkářů, uspořádalo na ně gestapo doslova honičku. Stávalo se to i jindy. Hojně se takového zátahu zúčastnili i sudetoněmečti civilisté z Postoloprt. Pamatuji se, že nejméně čtyři výsadkáři byli chyceni a zamordováni.

K jednomu hrůznému masakru však u Postoloprt přece jen došlo. Nedlouho před koncem války bylo tam nahnáno několik set vězňů z málo známého tzv. pracovního tábora v Maltajích u Záluží. A u Postoloprt byli pak hromadně vražděni.

U zdejších místních Němců našli po 7. květnu 1945 útočiště němečtí vojáci z tehdejší lounské posádky, i vojáci z jakési jednotky Schörnerovy armády, kterou v počtu asi dva a půl tisíce mužů při jejich útěku směrem na západ rozprášila 8. května u Chlumčan Rudá armáda. Mezi postoloprtskými Němci bylo i po odevzdání zbraní dosti pistolí, automatů či pancéřových pěstí. Příkaz k odevzdání zbraní byl prostě uposlechnut jen zčásti. Postoloprty se proto staly doslova doupětem wehrwolfů. Utrpěl jsem zde i já. Když jsem 12. května, tedy už po osvobození, jel přes Postoloprty do Chomutova, bylo naše nákladní auto ostřelováno právě v Postoloprtech. Vyvázl jsem z toho jenom prostřelením nohy. Vzpomínám si však, že ještě 12. června střílel v Postoloprtech patnáctiletý wehrwolf, jehož obětí se stal sovětský plukovník. Protože útočník patřil podle věku k mladistvým, žádný soud se s ním nekonal, naopak, bez potrestání byl odsunut Německa.

Přes Postoloprty nebylo tehdy radno jezdit. Proto sem byli z Prahy posláni vojáci 3. praporu 4. brigády čs. armády. Teprve po jejich příjezdu se situace v Postoloprtech zklidnila. To mohu'dosvědčit. Byl jsem tehdy jako předseda lounské organizace Svazu české mládeže členem okresního národního výboru v Lounech. Žádné masakry se tu nekonaly, i když naši vojáci začali v Postoloprtech s "divokým" odsunem. Ten spořádaný se konal v roce 1946.

S fámou o "masakru" v Postoloprtech jsem se setkal nedlouho po válce. Fámu prověřovalo velitelství armády z Prahy a dokonce jakási mezinárodní komise. V jejich závěrech bylo řečeno, že se fáma nezakládá na pravdě. Takže tvrdit v roce 2005, že v Postoloprtech došlo před šedesáti lety ze strany Čechů k nějakému masakru, dokonce masakru osmi set (!) osob, je neslýchaná lež.

Pánové a dámy z "veřejnoprávní,, televize ! Omluvíte se za ni ?

Z textu dopisu pamětníka, RsDr. Jaroslava Šimůnka, vojenského historika, zaslaného ČT v roce 2005

Pravda o válečných a poválečných událostech na Postoloprtsku.

Mnichovská zrada byla signálem k rozpoutání strašlivé světové katastrofy. Fašistické smrtící vlně neuniklo ani pohraniční městečko Postoloprty, i zde byly přímé válečné oběti. Od Postoloprt směrem k žateckému letišti byl na počátku války v Maltajích u Záluží zřízen zajatecký tábor - koncentrák. Vězni byli využíváni k pracím na žateckém letišti a jeho okolí.

V roce 1943, kdy Němci se již uchylovali k "taktickým ústupům" bylo nutno tento tábor zrušit. Zajatci byli nahnáni do bažinaté části postoloprtské bažantnice a tam všichni postříleni. Těla povražděných zajatců pohltil močál. Na místě zajateckého tábora byl zřízen pracovní tábor pro osoby ze smíšených židovských rodin. Celý svět ví, co obnášel židovský "pracovní tábor".

Po osvobození byl hromadný hrob v postoloprtské bažantnici odkryt, ostatky exhumovány a podle výsledků ohledání a dalších důkazů bylo konstatováno, že 450 těl, ležících v bažině dva roky jsou ostatky postřílených vězňů z Maltají z roku 1943.

Na samém konci války prchala na západ Schörnerova armáda, jejíž části byly rozprášeny Rudou armádou dne 8. května u Chlumčan u Loun. Ještě však zůstaly zbytky, byly to pozůstatky wehrmachtu, jednotek SS a banderovci. K nim se v mnoha případech přidružily i civilní osoby z řad německého obyvatelstva. Nebrali na vědomí, že byla podepsána kapitulace, že z jejich Třetí říše a z vůdce zbyly jen ohořelé trosky.

Tito hrdlořezové se zformovali do útočných band, které se rozptýlily po krajině na Lounsku, Žatecku až k rakovnickým lesům, dále zabíjeli a tyranizovali kraj. Svým záchytným místem si určili právě Postoloprty, také proto, že věděli o podpoře německého, "sudeťáckého" obyvatelstva. Proto byli do této oblasti vysláni vojáci 3. praporu 4. brigády čsl. armády. Na přelomu června a července roku 1945 byl odpor vraždících band zlomen, kraj vyčištěn a nastal i zde konečně mír.

Němečtí hrdlořezové, kterým se podařilo uniknout i v posledních bojích, byli už snadno pochytáni a v počtu do pěti set mužů internováni na dvoře postoloprtských kasáren. K ostraze internovaných zabijáků bylo určeno pět mladíků, kteří pochopitelně neměli žádnou zkušenost v jakémkoliv boji. Bylo to nezodpovědné, nedomyšlené opatření, a tragická chyba. Tuto situaci velmi rychle odhadli protřelí hrdlořezi, ostrahu pobili, pouze jednomu mládenci se podařilo uniknout. Zalarmoval nedaleko ležící posádku čsl. armády. Zásah byl bleskový, vzbouřenci byli dostihováni již na pokraji lesů, kam se mínili opět uchýlit, jiní byli zlikvidováni ještě v blízkosti města. Byl to jejich konec !

Je to sprostá lež o hromadném vraždění na postoloprtském kasárenském dvoře. Nic takového se nekonalo! Němečtí fašisté, nacisté, kolaboranti a další hitlerovské zrůdy se snaží zakrýt své zločiny. "Sudeťácká" podlost, tyto hitlerovské pohrobky žene k tomu, aby své zločiny zatajovali a lží je hájili. Je obrovskou hanbou i před celým světem, že české polistopadové vlády se přátelí s landsmanschaftem, s potomky právě těch obludných vrahů.

Ze textu pamětnice Jany Machové, Postoloprty, nyní Příbram, 2019

Obracíme se na Radu ČT, aby zabránila překrucování historických událostí takovýmito pořady.

Jménem Pražské rady Klubu českého pohraničí

V. Tomeš M. Zahradník P. Rejf

Pražská rada KČP
Klub českého pohraničí
Politických vězňů 9
111 21 Praha 1