Smutné zprávy se čtou těžko
Je to prostě život. V něm se setkáváme s dobrými i méně dobrými zprávami a informacemi. Hlavně se však jejich prostřednictvím setkáváme především s lidmi, dobrými i méně dobrými. Samozřejmě, že nikdo z nás nemá právo se sám zařazovat do té či oné kategorie oblíbenosti. Máme však možnost, abychom si podle svého osobního uvážení, v souladu se svým svědomím a vědomím, zařadili do okruhu oblíbenosti své přátele, kamarády, prostě každého, s kým máme tu čest spolupracovat.
Tato úvaha mě napadla ve dnech, když se ke mně dostala zpráva o tom, že z našich řad odešel věrný kamarád, vlastenec, komunista, skromný a poctivý jednatel Krajské rady KČP Středočeského kraje z. s. Jaroslav Roman. V tuto chvíli jsem si promítl naši 20letou spolupráci a společnou cestu, kterou jsme nastoupili na rozhraní let 1999 a 2000. V době, kdy se začala "rodit" Středočeská krajská rada.
Poprvé jsem se s Jaroslavem setkal na informativní schůzce v Praze, kde jsme se bavili o tom, zda budeme mít síly na zapojení se do již tehdy velké rodiny členů KČP. V ten "pamětný den" 15. října 1999 v 10.00 hodin se sešli zástupci z jednotlivých okresů našeho kraje a rozhodli jsme se v závěrečné části, že dáme Klubu českého pohraničí "zelenou". Povšiml jsem si, že mezi účastníky je člověk, který si pečlivě zapisoval vše, co zde bylo vysloveno. Ano, byl to Jaroslav. Takže od té doby mu již byla přisouzena role zapisovatele, "povýšená" na funkci jednatele. Tato funkce mu zůstala až do konce jeho životní cesty.
Jaroslava jsme si vážili nejen my v našem kraji. Přesvědčil jsem se o tom, když jsme spolu navštěvovali tradiční setkání bývalých ochránců čs. státních hranic, zejména ve Volarech, kam jezdil pravidelně, ale i v Poběžovicích, dokonce v Aši, prostě tam, kde se setkávali lidé stejné "krevní skupiny". O naší spolupráci by se dal napsat román se zajímavými epizodami.
Měli jsme ještě celou řadu plánů a předsevzetí, jak zvýšit úroveň naší práce, společně jsme se připravovali na to, že bude třeba, aby v našem kraji převzala "štafetu" práce mladší generace. Bohužel, společné úvahy již s Jaroslavem neuskutečníme. Neznamená to, že zmizel z našeho života. Právě naopak. Jaroslav pro nás nezemřel, jen stojí opodál - a je na nás, abychom pokračovali v naší činnosti stejně zodpovědně, jak to činil ON sám.
Tyto řádky se mi píšou těžko, ale Jaroslav by mi řekl, neblbni, život jde dál, dali jsme dobré základy pro práci našeho klubu, je teď řada na dalších, aby v ní pokračovali. A má pravdu. Až se opět sejdeme ve Volarech a na dalších místech, v duchu bude Jaroslav mezi námi. Až budeme zpívat jeho oblíbené písně, vzpomeneme si na ty, kde se zpívá " ... co skrývá krás, moje rodná vlast, moje Jižní Čechy, moje rodná vlast ..." a na rozloučenou si dáme "Na staré Mohelně, na státní hranici ..." Přitom povstaneme a vzdáme hold všem těm, mezi něž svým bohatým životem patřil.
Člověk Jaroslav Roman.
Čest jeho památce, čest jeho práci.
Za spolupracovníky našeho Járy - Jirka Pokorný
Foto: František Kovář