Již tradičně se příznivci KČP na olomoucku společně s přáteli z VSA na prostějovsku zúčastňují vzpomínky na Jana Opletala. I tento rok jsme se 16. listopadu vydali z Olomouce auty k památníku na Jana Opletala před jeho gymnáziem v Litovli. Přátelé z Prostějova dokonce zorganizovali plný autobus svých členů VSA a celou devátou třídu žáků a dalších studentů. Položili jsme krásné kytice, zazpívali naši hymnu, vyslechli solidní projevy.

Samozřejmě jsme se také stavili na hřbitově v Litovli, kde jsme vzpomněli na památku našeho zavražděného Václava Horvátha.

Proč vzpomínáme-připomeňme si to!

První studentská oběť nacismu v Československu

Jan Opletal (*31. 12. 1915), rodák ze Lhoty nad Moravou, dnešní součásti obce Náklo, se stal jedním ze symbolů odporu českého obyvatelstva proti nacistické okupaci v roce 1939. Jméno tohoto studenta medicíny na Karlově univerzitě v Praze je již po dlouhá desetiletí v povědomí národa nerozlučně spjato s tragickými událostmi podzimu onoho roku – masovou národní demonstrací 28. října, během níž byl smrtelně zraněn, a zvláště pak následnou brutální akcí nacistů po jeho pohřbu, která vedla k uzavření českých vysokých škol, popravám a žalářování českých studentů. Spolu s datem 17. listopadu symbolizuje nezávislost, svobodomyslnost a angažovanost mládežnického a studentského hnutí, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.
Připomeňme si životní osudy našeho rodáka, mládí, dobu studií i jeho konkrétní účast na národně zaměřených aktivitách v osudných říjnových dnech roku 1939 prostřednictvím vzpomínek lidí mu blízkých - přátel, spolužáků i těch, kteří se v jeho blízkosti ocitli ve chvíli tragického vyvrcholení jeho krátkého života.
Podle většiny svědectví byl Jan Opletal především obětavý a přímý. Jeho chování, životní postoje, stejně jako názory, které s přibývajícím věkem stále jednoznačněji a otevřeněji formuloval, byly v prvé řadě ovlivněny prostředím, z něhož vyšel. Pocházel z velmi skromných až nuzných poměrů; byl posledním z osmi sourozenců. Jeho rodiče, Anna a Štěpán Opletalovi, s ohledem na složitou sociální situaci rodiny původně asi ani neuvažovali o možnosti dát svého nejmladšího syna na studia. Janovo uplatnění viděli v praktickém životě; po absolvování obecné školy v Nákle a ročním studiu na měšťance ve Štěpánově ho chtěli dát do učení do Sigmundovy továrny na výrobu čerpacích zařízení v Litovli. Díky svému nepřehlédnutelnému všestrannému nadání byl nakonec na přímluvu svých učitelů zapsán na litovelské reálné gymnázium, kde v roce 1934 s vyznamenáním maturoval.
Opletalovy studijní i osobní zájmy byly již během gymnaziálních let velmi široké. Snad nejvíce vynikal v přírodních vědách, zvláště chemii, a také v matematice, což se vázalo na jeho přání studovat medicínu. Získal však i velmi dobré základy jazyků, jejichž znalost později dále rozvíjel. Na druhé straně se jako člen Sokola v Nákle věnoval rovněž sportovním aktivitám, jak v rámci tělocvičné jednoty, tak i na svém vzdělávacím ústavu. I zde projevoval výrazný rys své povahy - houževnatost, která byla vedle jeho nesporného nadání hlavní příčinou jeho studijních úspěchů.
Ani vynikající výsledky maturitní zkoušky však Jana Opletala nezbavily nutnosti přihlížet při dalších životních krocích k přetrvávajícím neutěšeným finančním poměrům své rodiny. Jako řešení se jevila vojenská kariéra. Na leteckou školu v Prostějově však nebyl pro údajnou zdravotní vadu zraku přijat. Čekala jej tedy prezenční vojenská služba, kvůli níž se jeho vysněné studium medicíny o dlouhé dva roky opozdilo. Medikem se stal až ve svých dvaadvaceti letech, v říjnu roku 1936.
V této souvislosti je zajímavé, že ihned po zapsání na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze byl přijat do Hlávkovy koleje, určené pro nemajetné studenty. Přijetí však bylo současně vázáno na vynikající prospěch; v prvním ročníku studia bylo tedy spíše výjimečné. O dalších studijních výsledcích Jana Opletala tak vedle jednotlivých absolvovaných zkoušek svědčí i jeho setrvání v koleji i v dalších letech. Aktivně se zapojil do činnosti kolejní samosprávy, jež byla vyjádřením demokracie a solidarity, které patřily k výrazným rysům života v Hlávkově koleji. Ve funkcích místopředsedy a sociálního referenta práci tohoto orgánu, a tím i studentské dění na koleji a škole, významně ovlivňoval.
Při vlastním studiu Opletalovi pomáhala mimo jiné již zmíněná znalost cizích jazyků. Vedle němčiny a angličtiny to byla zejména francouzština, která nadanému studentovi umožnila pracovat s cizojazyčnou odbornou literaturou. Dalším zdrojem, z něhož mohl mladý medik trvale čerpat, byl jeho vztah k literatuře a četbě vůbec. I z něj zřejmě vycházel jeho všeobecný přehled, který Janovi spolu s přímočarým až věcným jednáním a přátelskou povahou získával autoritu i obdiv spolužáků a uznání mezi členy pedagogického sboru.
Čitelné a konzistentní byly i Opletalovy společenské a politické názory a postoje. Ty, opřeny o vlastní získané životní zkušenosti, vycházely především z rodinného prostředí. Pod vlivem dlouhodobě složitých sociálních poměrů, které po celý život osobně velmi těžce nesl. Sympatizoval, podobně jako jeho otec, s politikou sociálně demokratické strany. Svá stanoviska opakovaně prezentoval již za svých gymnaziálních studií; najdeme je i v jeho písemné maturitní práci. Otevřeně se vymezoval vůči sociální nespravedlnosti ve společnosti, cítil potřebu vzájemné lidské podpory a sounáležitosti. V rámci vysokoškolské komunity byl ostatními považován za demokrata, vyznačujícího se věcným jednáním a tíhnoucího k levicovým názorům. Především se však projevoval jako vlastenec. Své národní postoje vyjádřil opakovaně. Citujme zde alespoň krátký úryvek ze zmíněné maturitní práce: "O tom, zda jest povinností každého pracovati pro národ, doufám, že nikdo ani neuvažuje! Vždyť práce pro národ, ačkoliv jest někdy zneuznána, je svatou povinností každého z nás."
Březnovou okupaci v roce 1939 Jan Opletal osobně vnímal velmi bolestně, podobně jako předcházející mnichovské události. Nikoliv však rezignovaně. Svědčí o tom jeho zvýšená aktivita v tomto období a kontakty, které udržoval. Jak dokládají některá svědectví osob mu nejbližších, své antifašistické cítění a averzi vůči okupační moci si nenechával pro sebe.
Opletalovy názory a činy nebyly ve své době rozhodně ojedinělé. Pocity veřejnosti citlivě vnímala i Eliášova protektorátní vláda, která v souvislosti s blížícím se výročím vzniku samostatného československého státu v roce 1918 zaujala zásadový postoj. Dvacátý osmý říjen označila za státní svátek nejen podle zákona, ale i podle vnitřního cítění českého národa. Zdůraznila, že "pražské obyvatelstvo cítí potřebu zdůrazňovat svou českost i navenek, aniž by v tom bylo možno spatřovat nějakou akci proti příslušníkům národnosti jiné."
Osudného dne 28. října 1939 došlo v Praze a v některých jiných městech k demonstracím, které rozvířily hladinu politického života v protektorátu a silně vyhrotily už tak napjaté česko-německé vztahy. K otevřeným konfliktům došlo zejména v hlavním městě, kde byly otevřené projevy odporu českého obyvatelstva vůči německé okupaci tvrdě potlačeny. Při zásazích bezpečnostních složek byla řada lidí zraněna, mnozí se stali oběťmi srážek vyprovokovaných Němci. Byly i oběti na životech. První obětí konfliktu na křižovatce ulic Ve smečkách a Žitné byl pekařský dělník Václav Sedláček. Tamtéž byl do břicha vážně postřelen také medik Jan Opletal. I on přes veškerou péči lékařů Všeobecné nemocnice pražské univerzity následkům svého zranění o dva týdny později, 11. listopadu, podlehl.
Václav Sedláček si zaslouží stejnou úctu jako Jan Opletal, ale jej potkal osud zapomnění. Jeho pohřeb 4. 11. na branickém hřbitově proběhl za přísných bezpečnostních opatření. Po válce se na něj postupně zapomnělo, dokonce i jeho hrob byl v roce 1965 zrušen…
Naopak vypravení ostatků medika Jana Opletala na poslední cestu na rodnou Moravu se 15. listopadu se stalo výraznou akcí českého studentstva. Zúčastnilo se ho na pražském Albertově přes všechna varování a výhrůžky několik tisíc studentů. Shromáždění proběhlo v tichosti, když jej rakev opouštěla v automobilu, který ji převážel na nádraží, zazněla národní hymna. Rakev s Opletalovým tělem jeho nejbližší studentští přátelé doprovodili až do rodného domu ve Lhotě u Nákla. Druhý den jej pak rodina a přátelé pochovali na zdejším hřbitově do rodinného hrobu.
Přes zastrašování okupantů došlo 15. 11. k další protiněmecké demonstraci Nejvíce střetů mezi demonstranty a policejními silami se odehrálo v oblasti Karlova náměstí. Srážky s policií byly zřejmě záměrně vyvolány gestapem, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Cílem bylo zastrašit český národ a zabránit dalším protestům proti okupaci. Okupační moc našla v demonstracích 15. 11. záminku pro otevřenou ukázku své nadvlády v českých zemích. Zareagovala okamžitě a se vší brutalitou. V den Opletalova pohřbu nařídil Hitler na poradě v Berlíně zatknout větší počet studentů, zavřít na tři roky české vysoké školy, zatknout a popravit vedoucí představitele studentských organizací, další stovky internovat.
V noci a časných ranních hodinách 17. listopadu 1939 přepadli příslušníci gestapa spolu s dalšími policejními jednotkami pražské koleje. K zatýkání došlo též v Brně, Olomouci a Příbrami. Do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg bylo odvlečeno na 1200 vysokoškoláků, devět funkcionářů studentských spolků bylo ihned v jízdárně ruzyňských kasáren popraveno. Zatímco většinu studentů se na naléhání protektorátní vlády podařilo po třech letech dostat zpět na svobodu, české vysoké školy už okupanti neotevřeli.
Z důvodu trvalého připomenutí krutého zásahu proti českým studentům i osobnosti Jana Opletala byl 17. listopad Mezinárodní unií studentů už v roce 1941 vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Student Opletal je také připomínán v řadě odborných a publicistických děl, mnohá česká města po něm pojmenovala své ulice. V roce 1996 mu byl, in memoriam, propůjčen Řád T.G
Masaryka 1.třídy .Jan Opletal byl jednou z mnoha obětí doby nesvobody. Obětí zřejmě nejznámější, nikoliv však náhodnou. Jeho účast na demonstracích 28. října 1939 byla vědomá a promyšlená. Rozhodl se bojovat za svobodu, proti násilí a útlaku. Symbolem tohoto boje a trvalou inspirací pro takový boj se poté sám stal.

Za KČP Olomouc Ing.Karel Šimek

Fotogalerie: