Ohlédnutí za životem majora PS ČSSR v záloze Zdeňka Rolínka

70. výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic,

důvod k ohlédnutí za životem majora PS ČSSR v záloze Zdeňka Rolínka.

Je mi 92 roků a jsem 35 let v důchodu a stejné období jsem prožil ve službě na státní hranici, byl to můj celý produktivní věk. Nelituji těchto roků a jsem hrdý na to, že jsem byl pohraničníkem.

Byla to léta náročná, vyžadovala velké odříkání a s manželkou na tato léta prožitá na státní hranici, rádi vzpomínáme. Manželka byla mou oporou, pečovala o rodinu a o výchovu dětí, zatím co já jsem žil pro pohraniční službu.

Na státní hranici jsem nastoupil službu od 1. 10. 1949, po ukončení vojenského a odborného výcviku ve škole SNB v Bruntále. Po ukončení výcviku jsem byl zařazen na pohraniční jednotku SNB v Aši-Mokřinách. Velitelem jednotky byl vrchní strážmistr Efler, který nám dal dobrý základ a připravil nás na možné řešení různých situací na státní hranici. Střežili jsme úsek státních hranic od nádraží Aš směrem na východ k osadě Polná. Úsek byl dlouhý asi 10 km a v převážné části byl zalesněn. Systém služby na státní hranici byl 12 hodin každý druhý den. Do služby jsme nastupovali v jednom operačním dnu 2x po 6 hodinách. Službu určoval velitel jednotky zápisem do staniční knihy. Další volný den jsme měli 6 hodin školení

• Odbornou přípravu-školil velitel
• Tělovýchovu a pořadovou přípravu - školil někdo z nás
• Osvětovou přednášku a besedu - vedl osvětový důstojník z velitelství roty PS
• Přípravu a provádění ostré školní střelby - prováděl velitel

Zbytek dne zůstal pro zájmovou činnost. Služba na státní hranici byla náročná a vyžadovala zaujetí a postřeh. Zadržení osob při pokusu o přechod státních hranic bylo časté. Uvedu některé příklady: při kontrole osob na nádraží v Aši, zadržela jednočlenná hlídka podezřelou osobu, neměla propustku do hraničního pásma. Při předvádění - eskortě osoby na jednotku v Aši, asi 1 km od nádraží, nevěnoval pohraničník pozornost zadrženému, ten jej v nestřeženém okamžiku odzbrojil, položil mu hlaveň samopalu na záda a donutil ho jít před ním až ke vchodu na útvar, kde mu nařídil otevřít branku a jít na útvar hlásit situaci. Vyhlášení poplachu a zakrytí státních hranic okolo Aše, bylo bezvýsledné. Po 24 hodinách bylo zrušeno. Podezřelou osobu jsme nezadrželi. V jiném případě se nám podařilo na základě informace od místních občanů úspěšně zadržet tři narušitele, kteří se pokusili o přechod. Dále jsme prověřovali osoby na zastávce autobusu v Mokřinách, přičemž došlo k řadě úspěšných zadržení. V tomto nám pomáhal i hostinský, který, když zjistil podezřelou osobu, volal na útvar, že dostal "šunkový salám". Na základě této informace byla vyslána hlídka ke kontrole všech osob v hostinci a zadržení podezřelého.

Další rok 1950 byl již ve znamení příprav zaujetí nové sestavy pohraniční stráže PS vyhlášením zákona o ochraně hranic k 11. 7. 1951. Já jsem v první polovině roku 1950 absolvoval týdenní "paradesantní" výcvik, v Doupově. Dále jsem absolvoval tříměsíční politickou školu v Karlových Varech. Od počátku tohoto roku absolvovali mladší strážmistři různý odborný výcvik.

1. 9. 1950 jsem byl jmenován velitelem pohraniční SNB jednotky v Krásné u Aše. V posledním čtvrtletí roku 1950, probíhala intenzivní příprava k zaujetí nové sestavy. Byly s námi prováděny pohovory o zařazení v budoucím čase u jednotek, nebo útvarů. Mě kádrový důstojník sdělil, že je se mnou počítáno na funkci staršiny roty, což odůvodnil, že je to druhá nejvýznamnější osobnost po veliteli roty.

Dnem 1. ledna 1951 byla zaujata vojsková ochrana západní hranice ČSSR. Státní hranice byla střežena pohraničními brigádami a v jejich sestavě byly dislokovány pohraniční prapory a pohraniční roty. Naše jednotka byla 4. rota 2. pohraničního praporu Aš, 5. chebské pohraniční brigády.

Velitelem 4. pohraniční roty v Krásné byl určen vrchní strážmistr Holý z Chebu. Dále byli určeni další funkcionáři: zástupce velitele roty, pomocník velitele roty pro věci politické, staršina a účetní. Rota byla doplněna počty několika pohraničníků a v druhé polovině roku byla doplněna vojáky základní služby od armády (se zelenými nárameníky), mimo nich jsme měli několik vojáků od počátku roku, kteří měli výcvik pro službu v bezpečnostních útvarech (červené nárameníky). Dále zde byli ještě nezařazení mladší strážmistři. Služba byla již organizovaná podle připravovaného způsobu po přijetí zákona.

K 1. 5. 1951 jsem byl odvelen do kurzu zbrojířů v Martině na Slovensku. Po ukončení kurzu s výtečným výsledkem, jsem požádal o přijetí do učiliště v Martině. Po návratu ke své jednotce v Krásné jsem byl informován, že jsem přijat od 1. 10. 1951 do pohraničního učiliště v Praze. Délka studia na učilišti byla zkrácena na 8 měsíců a koncem května 1952 jsme byli vyřazeni a jmenováni do hodnosti poručíka. Po příchodu k velitelství brigády v Chebu jsem byl zařazen na funkci ZVP pohraniční roty Nový Žďár. Zde jsem byl krátkou dobu, do konce června 1952 a byl jsem převelen do výcvikového střediska v Aši do funkce ZVP druhé výcvikové roty.

Při výcviku s velitelem roty a ostatními funkcionáři jsme dosáhli velmi dobrých a výtečných výsledků. V měsíci září jsme byli nasazeni na českobudějovickou brigádu do Nových Hradů k výstavbě ženijně technického zabezpečení (výstavba trojstěnného drátěného zátarasu). V roce 1951 v prosinci jsem se oženil a od roku 1952 od června jsme s manželkou bydleli v přiděleném bytě v Aši. Manželka pracovala v Tostě (textilka).

Do Nových Hradů koncem měsíce září přišel rozkaz o mém převelení na 19. děčínskou brigádu do funkce ZVP 23. pohraniční roty Brandov. V této době byla určena dislokace jednotek 19. pohraniční brigády a jejich úseků a pro výkon služby byli přiděleni staří příslušníci SNB a celní služby, kteří v té době sloužili na státní hranici. Bylo jich celkem šest a tři poddůstojníci z povolání od některé ze západní brigády. Jinak jsme čekali na příchod dalších osob z povolání od západních brigád, kde byli tito náborováni. Na pohraniční rotě nebyl žádný dopravní prostředek, ani služební pes. Služba se vykonávala pěšky, v zimě na lyžích. Velitel roty vážně onemocněl (poručík Matějíček) a rotě jsem velel já. Jeden ze zajímavých případů zadržení. Jednalo se o manžele. Osobní prohlídku ženy nemohl nikdo z nás provádět a tak byla pozvána manželka jednoho z příslušníků SNB. Osobní prohlídku prováděla v kanceláři, která byla uvolněna, a pouze dozorčí roty zajišťoval, aby do kanceláře nikdo nevstoupil. Po krátké chvilce při prohlídce ženy jí ze spodního prádla vypadla pistole. Manželka příslušníka, která prohlídku prováděla, se lekla, vykřikla a zhroutila se na zem. Případ byl uzavřen, jako pokus o přechod státní hranice do NDR a dále měli v úmyslu dostat se do západního Berlína. Další příklad života na této jednotce byl přechod pašeráků, který byl pro nás neúspěchem. Hlídka, která střežila na jižním okraji Hory Svaté Kateřiny, se zavřela do haly pily a zatáhli za sebou vrata. Když uviděli narušitele a vystřelila nastražená světlice, nemohli okamžitě otevřít a narušitelé jim unikli. Pátrání po nich bylo bezvýsledné. Takto pašeráci v Krušných horách přenášeli nedostatkové zboží z NDR (mrkací panenky, silonové punčochy a další zboží). V zimě se to dalo zjistit podle stop, v létě to bylo nezjistitelné, pouze zadržením pašeráků ve vnitrozemí. A nakonec perlička, místní lékař, gynekolog z Prahy, byl často opilý a na návštěvy nemocných jezdil na koni, který ho vždy přinesl domů. Při každodenní zastávce v místním hostinci, kam vstoupil i s koněm do průjezdu, poroučel pivo i pro koně.

11. 7. 1953 jsem byl z této roty odvelen na 14. pohraniční rotu Maxičky, jako velitel roty. Starý velitel byl odvolán pro neschopnost. Na rotě byl velmi dobrý pracovní kolektiv funkcionářů, zejména příchodem nového ZVP roty poručíkem Miroslavem Olivou. Rota byla během kalendářního roku 2x prověřena inspekční komisí a dosáhla vždy vynikajících výsledků. Byl jsem proto v roce 1954 převelen na třetí pohraniční prapor do Děčína jako pomocník náčelníka štábu pro službu. S manželkou jsme bydleli v Jalůvčí u Děčína. Manželka zde pracovala ve vojenské zotavovně jako servírka. V roce 1954 se nám narodil syn Zdeněk. Práce na pohraničním praporu mě plně neuspokojovala. Převážně šlo o práci jednotvárnou a administrativní. Dále mě velice odlučovala od rodiny, protože se jednalo převážně o kontrolní činnost na pohraničních rotách praporu. Kladem této činnosti bylo to, že jsem lépe poznával krásy Česko Saského Švýcarska, protože pohraniční roty praporu byly od Petrovic (hraniční přechod do NDR), přes Vysoký Sněžník až po pohraniční jednotku na Tokáni. Po dvouleté službě na pohraničním praporu se naskytla příležitost odejít na čtvrtou pohraniční brigádu do funkce velitele 8. pohraniční roty Hájenka. Protože jsem rodák z Moravy, rád jsem této příležitosti využil. 8. pohraniční rota Hájenka byla součástí pohraničního praporu Vranov nad Dyjí. Vranov byl vyhledávaným místem zájemců o přechod státní hranice do Rakouska. 8. pohraniční rota střežila úsek státní hranice na hlavním směru pohraničního praporu. Velitel, kterého jsem střídal, měl za sebou několik mimořádných událostí a hlavní správa PS vyhověla jeho žádosti o přemístění na děčínskou pohraniční brigádu. Na nízké úrovni byla kázeň a celková morálka pohraničníků. Problém byl i s ubytováním rodiny. Byt v místě nebyl. Rota byla na katastru obce Podmíč, kde bylo JZD, které mi pomohlo tím, že mi uvolnilo domek, který byl volný a k nastěhování. Vyžadoval však velkou údržbu. V tom mi pomohla ubytovací služba z velitelství čtvrté brigády.

Hlavním úkolem bylo upevnit kázeň a pořádek, zavést pevný režim a potřebné návyky pohraničníků. Asi po dvou měsících koncem měsíce února 1956 proběhla u roty inspekční prohlídka komisí velitelství čtvrté brigády, která konstatovala při vyhodnocení, že došlo k výraznému zlepšení v kázni a pořádku a že služba k ochraně státní hranice, je dobře organizována. Celý následující rok jsme měli klid pro práci mimo dílčích kontrol z velitelství praporu. V červenci téhož roku jsem byl odvelen do výcvikového střediska na období tří měsíců. Pohraniční rotě velel zástupce. Takto se to opakovalo další dva roky. U pohraniční roty jsme urychleně dobudovali obranu kasáren, to je vyhloubení zákopů okolo pohraniční roty a nacvičili obranu kasáren, což byl jeden z důležitých prvků života roty.

Důležitým návykem pohraničníků bylo přesné a přísné dodržování denního řádu. Den pohraničníka byl uspořádán tak, že ve 24 hodinách měl zajištěno 8 hodin spánku, 8 hodin služby, 3 hodiny bojové a politické přípravy, 2 hodiny zájmové činnosti. Zbývající čas byl rozdělen na dobu stravování, ošetřování zbraně a přípravu do služby, na provádění úklidu (rajonů). Tato činnost musela být plánem služby vhodně skloubena, aby co největší počet pohraničníků absolvoval účast bojové a politické přípravy. Pro udržení kázně a dobrého stupně pořadového vystupování bylo stanoveno 1x týdně pořadové cvičení celé roty. Jedenkrát za měsíc byla nařízena velitelstvím praporu pořadová prověrka. Rota nastoupila se zbraněmi do stanoveného pořadového tvaru a byl očekáván příchod funkcionáře praporu, který prohlídku provedl a vyhodnotil. Perlička: při nástupu roty k pořadové prohlídce majorem Mikešem, při příchodu zvolal: "Velte k uvítání k poctě zbraň zprava, Jára Mikeš přichází".

K činnosti velitele roty byla také práce s vytvářením jednotek pomocníků pohraniční stráže, kteří měli za úkol hlásit podezřelé osoby v úseku obce a při práci na poli. Toto vyžadovalo pravidelné školení těchto jednotek. Perlička: pod krytím této činnosti jsem využíval čas k jiné činnosti. V kanceláři Národního výboru jsem hrával se předsedou NV a tajemníkem NV karty-Mariáš. Toto obelhávání manželka brzy zjistila, při hraní nás překvapila, vynadala nám a šli jsme domů. Po třech letech velení rotě Hájenka jsem za dobrou práci byl odměněn tím, že jsem byl jmenován opět zástupcem náčelníka štábu pro službu. S rotou jsem se loučil nerad, ale takový byl rozkaz velitele pohraniční brigády, která si z pohraničního praporu odvelela toho důstojníka, který uvedenou funkci zastával.

Na pohraniční prapor po předání roty majoru Součkovi, jsem nastoupil v roce 1958 v měsíci říjnu. Problém nastal se stěhováním rodiny, nebyl byt. První mojí snahou bylo za pomoci funkcionářů praporu, najít odpovídající byt. Měli jsme jednoho syna a manželka čekala druhé dítě. Podařilo se najít byt 1+1 bez příslušenství (tj voda na dvoře u pumpy, suchý záchod na hnojníku). Do těchto podmínek se narodila dcera 9. května 1959. Pro manželku to bylo doslova utrpení a já jsem byl nepřetržitě ve službě při kontrolní činnosti na pohraničních rotách. Tento stav byl neúnosný, naděje na nový byt nebyla, a tak jsem požádal velitele 4. Pohraniční brigády o přemístění zpět na kteroukoliv pohraniční rotu v úseku brigády s podmínkou bytu. Této žádosti bylo vyhověno a k 1. 7. 1960 jsem byl přemístěn a pověřen velením 18. pohraniční roty Hevlín. Na pohraniční rotu jsem se vracel rád, protože výkon funkce mi umožňoval žít více s rodinou. Práce na pohraniční rotě mě bavila a zaujala na plno. Nebál jsem se podle potřeby rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Byla to každodenní práce s pohraničníky, vedl jsem je k lásce k vlasti, k hrdosti být pohraničníkem, dále k družnosti a vzájemnému pochopení, k uznávání jiné národnosti (nastupovali příslušníci Maďarské národnosti i Romové). Společná služba vyžadovala nutnost spoléhání jednoho na druhého a vzájemně si pomáhat. Tato výchova musela být trvalá, systematická a vždy přinášela dobré výsledky.

18. pohraniční rota byla specifická vysokým počtem pohraničníků, který v průběhu roku dosahoval více jak sto pohraničníků. Velitel roty měl tři zástupce a to ZVP, zástupce pro službu a zástupce pro výcvik. Rota střežila úsek státní hranice v délce 10 Kilometrů. Byla na hlavním směru praporu Hrušovany - La an der Thaya. Dále z Hrušovan do Rakouska směřovaly dvě hlavní komunikace, které sloužily jako vodítko pro narušitele.Celým úsekem protékala řeka Dyje, která zkracovala osu střežení. Nevýhodou pro systém ochrany byl průtok Dyje z rakouského území, který musel být nepřetržitě střežen, neboť nešel jinak zabezpečit. V týlu úseku roty byla pohraniční obec Hevlín, kde jsme měli vytvořenou pomocnou jednotku pohraniční stráže, která velmi pomáhala.

Asi v roce 1962 byla jednotka určena velitelstvím PS ke zkušebnímu provozu četového systému, který řešil život na rotě tak, že vždy dvě čety v daný operační den prováděli ochranu státní hranice a třetí četa měla 8- hodinové zaměstnání bojové a politické přípravy. Kladem této organizace bylo:

• Pravidelný spánek a odpočinek pohraničníků
• Optimální podmínky pro provádění BPP - zajištěna 100% účast a nerušený průběh
• Pohotová bojová záloha 3. Čety.

Nevýhody:

Menší počet pohraničníků pro výkon služby. Daná nevýhoda byla postupně řešena vytvářením nových prvků, v systému ochrany státní hranice, což se projevilo:

• V dokonalejším využívání technických prostředků, došlo k lepšímu a dokonalejšímu sladění živé síly a techniky
• Aktivněji jsme usilovali o zapojení PPS do služby, případně do pohraničních operací
• Došlo i ke zvýšení agenturní činnosti v týlu úseku roty

Novou organizací pohraniční roty, četový systém, byly vytvořeny optimální podmínky ke zlepšení výchovné činnosti a novým prvkem se stala socialistická soutěž o "vzornou jednotku-družstvo, četa, rota".

Socialistická soutěž byla plně rozvinutá stanovením konkrétních podmínek. V následujících letech jsme získali nejdříve "Vzorná družstva" a "Vzorné čety" a v roce 1965 jsme získali titul"Vzorná rota". Bylo to výjimečné ocenění práce všech pohraničníků a následovala i patřičná odměna.

Jako aktivní jednotka v prosazování nových prvků v systému ochrany jsme byli určeni velitelstvím brigády k ukázce součinnosti pohraničních hlídek při zásahu na signál o postupu narušitele z ČSSR do Rakouska. Ukázka byla určená pro delegaci pohraničníků z NDR. Po jejím průběhu bylo provedeno ocenění účastníků cvičení předáním čestných odznaků NDR, pro pohraničníky za výtečnou službu. V roce 1966, k 1. 9., jsem byl přemístěn na 13. pohraniční rotu do funkce velitele roty. Byla to opět svým způsobem speciální jednotka tím, že střežila současně hraniční přechod Hatě-Klein Haugsdorf. Výhodou úseku roty bylo, že byl velmi krátký (3 Km) a snadno se vytvořil systém ochrany státní hranice, který nebylo příliš nutno měnit. Pohraniční rota byla umístěna na vnější straně ŽTZ. Na rozdíl od 18. Pohraniční roty zde byl velký tlak narušitelů na státní hranice. V letních měsících dosahoval až 30-ti narušitelů. Pohraniční přechod jsme zajišťovali v součinnosti s OPK trvale se dvěma pohraničními hlídkami. První byla umístěna u hraniční závory asi 800 metrů před OPK a druhá byla u hraniční závory. Součinnost byla v tom, že když vozidlo při první kontrole nezastavilo, hlídka dala signál a uvedla tak do pohotovosti příslušníky OPK a druhou hlídku u pohraniční závory. V součinnosti s OPK jsme zabránili několika násilným přejezdům pomocí těžkých motorových vozidel.

Činnost roty byla úspěšná, dosahovali jsme i dobrých výsledků v bojové a politické přípravě, zájmové činnosti (socialistická soutěž). V roce 1968 byla rota prověřena komisí ministra národní obrany a celkový výsledek vyzněl pro rotu výtečně. Rota byla odměněna prezidentem republiky dne 30. 4. 1968 "Vyznamenáním za vynikající práci" Stejné vyznamenání jsem dostal i já, jako velitel roty. Pohraničníci vykonávali službu s plným nasazením, byli často prověřeni postupem narušitelů. Velmi dobře se osvědčila součinnost hlídek se zálohou roty, která rychle zasahovala po státní hranici na daný signál. Uvedu příklad bdělé činnosti pohraničníků. Řidič s absolventem ŠDZ vezli pohraničníka, který měl dovolenou, mezi druhou a třetí hodinou ráno na nádraží do Znojma. Po cestě si všimli dvou osob, které šli od Vrboveckých sklepů směrem do Znojma. Když se vraceli, opět tyto osoby potkali před Znojmem. Když přijeli na rotu, byl již vyhlášen pohraniční poplach a zahájeno pátrání po dvou osobách. Absolvent se správně rozhodl a ihned se vrátil do Znojma na nádraží, kde uvedené osoby vyhledal a zadržel. Při návratu na rotu bylo potvrzeno, že se jedná o hledané narušitele, kteří před týdnem prošli (podhrabali se pod ŽTZ) do Rakouska a nyní se vraceli zpět. Proryv státní hranice do Rakouska byl tímto vymazán.

Řada osob byla zadržena díky včasnému hlášení PPS a civilních obyvatel. Spolupráce na tomto úseku byla velmi dobrá. Službu velitele této roty jsem ukončil v roce 1971 odvelením na operační oddělení 4. b PS. Odtud jsem po dvouleté činnosti byl odeslán k ročnímu studiu na vojenské VÚT v Brně. Studoval jsem dva semestry-výcvik pro stupeň velitele motostřeleckého praporu a pluku. Po návratu jsem byl určen do funkce velitele pohraničního praporu v Jemnici. Na prvém sledu jsem sloužil nepřetržitě 18 let ve funkci velitele VR. A krátce ZVP pohraniční roty. Stejně tak služba na pohraničním praporu, ať už ve funkci pomocníka náčelníka štábu, nebo zástupce a velitele praporu jsem odsloužil 10 let. Zbytek mé služby v PS byl věnován výcviku a výchově nových pohraničníků. Velel jsem odloučené části výcvikového praporu Břeclav, které byla dislokována v Jemnici. Výcvikové středisko v Jemnici každoročně připravovalo dvě motostřelecké roty, z nichž druhá se věnovala výcviku psovodů (3. četa). Psovodi prodělali v průběhu výcviku teoretickou přípravu a po ukončení výcvikového střediska jim byli předáni služební psi a s těmito ještě pokračovali jeden měsíc ve výcviku. Třetí rota byla rota automobilní, to je výcvik řidičů. Ti po měsíční vševojskové přípravě se začali připravovat po stránce odborné a prováděli praktické jízdy. Výcvik ukončili po třech měsících, jako řidiči motorových vozidel a byli odveleni na pohraniční roty. Z této funkce jsem odcházel do důchodu v hodnosti majora. Svoje styky s pohraničníky jsem udržoval trvale. Dvakrát jsem zabezpečil společný sraz důchodců celé 4. b PS. Jednou ještě před rokem 1989 v kulturním zařízení JZD Police, druhý tamtéž v roce 1990, kterého se s námi zúčastnili bývalí, vyloučení důstojníci pohraniční stráže. V roce 1999 jsem založil KČP v Jemnici a v roce 2004 jsem zorganizoval s funkcionáři KČP Jemnice sněm KČP Jižní Moravy ve spolupráci s okresní radou KČP Znojmo a Břeclav. Nadále jsem zůstal činný v KČP po odstěhování z Jemnice do Mokré u Brna. Dočasně jsem zastával funkci místopředsedy městské rady KČP a člena krajské rady KČP. Organizačně jsem se podílel na průběhu IV. Národního sněmu KČP v roce 2006 v kampusu VŠ Mendelovy univerzity v Brně. Dále jsem organizoval dva zájezdy pro KČP Brno do Kroměříže na hrob generála Ludvíka Svobody a prohlídku zámecké zahrady a biskupského vinného sklepa. Druhý zájezd byl do muzea pohraniční stráže a SNB v Osičanech. Aktivně jsem se podílel na zajišťování ideologických konferencí, které se každoročně pořádaly KR-KČP pro všechny členy okresních rad okresů Jihomoravského kraje.

Svoji aktivní činnost jsem ukončil ve věku 85 let, kdy mi začaly vážnější zdravotní problémy.

Datum: 09. května 2021

major Zdeněk Rolinek, v záloze.

Fotogalerie: