Gerd Hommel: Můj životní příběh

Ten, kdo miluje svobodu, vděčí Rudé armádě mnohem víc než ten, který svobodu v životě nedokázal poznat.

Ernest Hemingway

Mým osobním vyznáním je poděkování Rudé armádě a národům Sovětského svazu za jejich statečnost.

Bez vítězství nad německým fašistickým Wehrmachtem a zničením kapitalistické systémové moci ve stádiu nejvyššího vývoje, neměl bych šanci zažít jejich zlom v socialistickou společnost. Německá demokratická republika je mojí otčinou.

Moji rodiče žili v dělnické rodině. Jako dělníci se těšili na lepší mládežnický život, který by obstál kapitalistickému vykořisťování a militarismu. Ale německá vláda byla připravována k tažení proti mladému Sovětskému svazu a jeho zničení.

Logicky: Otec, který se podílel na antifašistickém odporu, byl prozrazen a poté souzen ve Freibergu za zemskou zradu a poslán do vazby v Bautzenu (Budišíně pozn. překladatele). Po skončení vazby následovaly roky nezaměstnanosti a policejního dozoru. V roce 1943 byl jako nespolehlivý nahnán pro "nápravu" do trestního komanda 999 do Heubergu (švábský Alb) ostrov Cos.

Na jaře 1945 po neúspěšném pokusu se osvobodit byl potrestán za útěk a vysazen s několika dalšími trestanci na bojový člun směřující do Turecka. Tito dezertéři byli zajati britskou strážní lodí, odzbrojeni a internování do zajateckého tábora, který byl zřízen pro samosprávu německých ponorkových důstojníků. Ti antifašisté byli jako zrádci na kozlíku používaném ke stahování z kůže mláceni holí. Na začátku roku 1945 nedošly do Drážďan polní poštou načerno posílané zprávy. Osud těch z 999 zůstal neznámý. Rodina se dohadovala, že mohlo vzhledem k blížícímu se konci války dojít k pohromě. Mně, osmiletému, nedocházelo, že matka v noci pod dekou poslouchala BBC. Promluvila s jedním přítelem, který dříve pracoval v Anglii, byl zbaven služby, ale nebyl naverbován do Wehrmachtu. Neznal jsem tehdy souvislosti, ale měl jsem nenávist k Hitlerově diktatuře a odpor k válce a k vyhánění lidí. Dojmy, které jsem si nesl od matky jako její syn. Neopatrně jsem jednou ve škole pozdravil nadučitele místo "Heil Hitler" pozdravem "Dobrý den". Následovalo vystoupení před celou třídu a bolestivé bití holí přes natažené prsty.

8. května 1945 bylo úterý a v Dřážďanech Novosedlici (Niedersedlitz) zářilo slunce. Roznesla se zpráva, že je konec války. Do Drážďan vstoupila Rudá armáda. Domácí lidé měli strach. Volali "Přicházejí Rusové". Matka strach neměla. Vyšla s námi na ulici (Bismarkstrasse.). Projížděla řada ruských obrněnců, vše směrem na Pirnu. Teprve později jsem se dozvěděl, že chvatně postupovali ku Praze na pomoc pražskému povstání. U Prahy byla shromážděna dosud ještě velmi silná uskupení Wehrmachtu a oddíly SS.

V Drážďanech někteří obyvatelé sídliště vyšli na ulici, ženy i děti zdravily ruské vojáky. Náš přítel Gustav vyvěsil z okna červenou vlajku, ze které odstranil hákový kříž.

Jaký osud by byl stihl moji rodinu bez vítězství SSSR? To jsem se postupně dozvídal z různých zdrojů a ze studia dějin.

V kruhu mých známých žila tehdy jedna rodina. Mladý otec té rodiny na frontě válku ukončil a přešel k sovětské armádě. Jeho rodina byla doma zlikvidována. Jeho manželka byla odvlečena do koncentračního tábora. Děti byly předány k tzv. nacionálně-politické výchově. Jedno dítě do ústavní výchovy a druhé do nacistické rodiny.

Konec války tomuto osudu u mé rodiny zabránil. Ve 14 letech jsem se stal zásluhou mé zmužilé matky příslušníkem bojovníků odporu proti fašismu a součástí protifašistické organizace.

Den osvobození od fašismu a konec války byl pro mě a mou rodinu dnem druhého narození. Pro mě osobně důvod, abych dále podporoval protifašistickou činnost. Den 8. května musí být svátečním dnem pro celou spolkovou zem.

Podle vyprávění Gerda Hommela z Drážďan napsal Josef Dvořáček
Ilustrační foto z Drážďan: MiM