Projev Pavla Hriba připravený pro demonstraci 24. května 2026 v Brně

Redakční poznámka k vystoupení Ing. Pavla Hriba na hlavním protestu v Brně

Vlastenecké fórum České republiky (VF) je platforma spolupráce významných vlasteneckých spolků, které v roce 2017 uzavřely Společenskou smlouvu o kolektivní spolupráci. Po covidové přestávce byla jeho činnost obnovena na jednání dne 11. května 2026, svolaném předsedou ÚV ČSBS. VF sdružuje organizace, které dlouhodobě hájí historickou pravdu, státní suverenitu a paměť obětí nacismu – mezi nimi ČSBS, Všeslovanský výbor, Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938, Klub českého pohraničí, Svaz vojenských veteránů ČR, České mírové hnutí a další.

Na uvedeném jednání bylo jednomyslně schváleno, že Ing. Pavel Hrib, předseda Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, bude na hlavním veřejném protestu v Brně dne 24. května 2026 vystupovat jako oficiální zástupce Vlasteneckého fóra ČR. (Viz zápis z jednání VF ze dne 11. 5. 2026.)

Přestože šlo o představitele jednoho z klíčových spolků VF a jediného pověřeného mluvčího za celé Vlastenecké fórum, Ing. Pavel Hrib nebyl organizátory protestu vůbec představen a nedostal prostor k vystoupení. Tato skutečnost je v rozporu s předchozí dohodou mezi spolky a s řádným pověřením, které mu bylo uděleno.

Je to o to závažnější, že jeho připravený projev – doložený svědectvími pamětníků vyhnání československých občanů v roce 1938 – měl být jedním z hlavních obsahových pilířů protestu, a zároveň jediným vystoupením, které mělo reprezentovat celé Vlastenecké fórum ČR.

Tento projev nebyl na demonstraci vůbec přednesen. Z tohoto důvodu jej publikujeme na stránkách Klubu českého pohraničí jako významný dokument brněnského protestu, aby byla zachována úplnost, věrnost a historická přesnost záznamu o průběhu celé akce.

Projev Ing. Pavla Hriba zveřejňujeme v plném znění jako text, který měl zaznít jménem Vlasteneckého fóra ČR a který představuje důležitý hlas pamětníků vyhnání roku 1938 i stanovisko jednoho z klíčových vlasteneckých spolků.

Nepřišel jsem mezi vás, abych tady opakoval historická fakta, která někteří neznají, anebo se tak tváří, že je neznají.

Je třeba si ale stále připomínat, že Landsmanšaft dostal do vínku od jeho, převážně nacistických, zakladatelů, jedno jasné hlavní politické téma a tím byly dekrety prezidenta republiky. To je nosné téma existence tohoto spolku, které zůstává v platnosti. Bez tohoto přestává mít spolek smysl, což potvrdili i v "Deklarace principů Sudetoněmeckého spolku", str. 16. Text byl odsouhlasen 28. února 2015 a na webu visí dosud, takže ho logicky pokládáme za platný. V těchto dnech se dočkali toho, co prezident Edvard Beneš jasnozřivě předpověděl. Nepředpokládal však, že se to stane za pomoci českých a moravských obyvatel.

Po desítky let se v naší zemi příběhy vyhnání především československých občanů české národnosti z Čech, Moravy a Slezska, často ještě před dokonanou mnichovskou zradou, nevysílaly medii veřejné služby, netočily se filmy, zato o odsunu, dle Postupimské dohody, jich bylo nepřeberně všude. Tomuto tématu se nevěnovala žádná pozornost. Sedmdesátiletá propast zeje mezi filmem Uloupená hranice a televizním seriálem Vlak dětství a naděje. Proč asi?

Kdo z nás, kdy slyšel o osudech konkrétních lidí, z konkrétních míst, co se jim dělo, tehdy ještě v době míru? Kdo se kdy zmínil o českých dětech, šikanovaných a napadaných tak, že je rodiče museli vodit z důvodu bezpečnosti do škol? Kdo se kdy zmínil o zavražděných četnících třeba v Habartově, anebo v Liptani? Námětů by tady bylo dost.

Viděl někdo z nás podobný pořad, vysílaný nedávno televizí o Gerdě Schnirch, kterému předcházelo vydání knihy? V Osudech 20 století, Paměti národa apod. jsme mohli slyšet v českém rozhlase o osudech syna hodného esesáka, účetního.

Takže dnes jsem přišel proto, abych vás seznámil s několika osudy konkrétních rodin, které byli vyhnány ze svých domovů jejich, mnohdy dlouholetými sousedy z " neslovanských minorit" a tehdy ještě spoluobčany.

Na jejich osudech se podepsali předci, dědové, pradědové, otcové zahraničních účastníků a možná i někteří ještě žijící osobně, dnešních Sudetoněmeckých dnů, pořádaných v Brně, na pozvání našich moravských spoluobčanů.

Svědectví paní Noemi Bláhové, jež se narodila v Českém Krumlově, tehdejší školačky:

Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresívní a vždy v přesile. 20. září 1938 ozbrojená horda deseti až čtrnáctiletých kluků napadla naší Masarykovu školu. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. 27.09. nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, já a sestra jsme ležely na zemi, bylo to strašné. Potom se připlížil do našeho domu přednosta stanice a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijít. Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté koruně nás zastavili Němci. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhé straně nádraží a " honem utíkejte pryč!"

My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití.

Svědectví paní Suské Bartošové, tehdy pětileté, z Mikulova:

Velmi dobře si vzpomínám na dobu, kdy i já s mámou a bratrem jsme v noci utíkali z Mikulova …Ještě dnes mi zůstalo v paměti, jak mi strachem bušilo srdíčko. Otce zavřeli spolu s kolegy, zmlátili a přemlouvali, aby se stali Němci.

Svědectví paní Žižkové, tehdy z Dubé:

Na naše vyhnání ze Sudet se pamatuji velmi dobře. Můj otec byl politicky dost angažovaný. Byl velitelem CO atd. ..zrovna radiu hlásili, že přijdou Němci. Hned v noci, asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře: Aufmachen. Přišli henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni z postelí ven ( bylo nás 6 dětí).Všechno nám rozházeli a řvali. Když však tátu nenašli, tak vzali s sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za 2 dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Pocházím ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný narozený r. 1953, tedy dávno po válce a řekl:

" Tady stejně bude zanedlouho všechno Německo". Z toho je vidět smýšlení mladých Němců. Tehdy volali: Heim ins Reich ", dostali co chtěli a co si zasloužili.

Nyní též něco ze Slovenska.

Svědectví paní Klempancové, tehdy z Petržalky:

Rodiče žili v Petržalce , otec tam byl na poště a já jako školačka až do r.1938, kdy henleinovci obsazovali Sudety. Protože byl táta zaměstnancem pošt, tak nás pošta stěhovala koňským potahem a jen to se mohlo naložit, co se vešlo do plachtového vozu na balíky. Ráno nás už hledali na listině zrádců. Ze " slovenského štátu" jsme pak museli odejít do protektorátu. Otce gestapo zavřelo, nejdříve do Kounicových kolejí, pak do Buchenwaldu, kde byl také popraven. Mrzí mne, že se na naše lidi všude zapomíná a oběti, které přinesli, byly marné.

Svědectví panaJanovského, tehdy z Petržalky:

Patřím mezi ty, kteří byli vyhnáni ze dne 7. na 8. října 1938 z Petržalky, která byla zabrána nacistickými vojsky. Vrátím se však k události ze 7. na 8. října 1938, kdy naše rodina musela do 24 hodin opustit svůj byt v Petržalce, nechtěli přijmout německou příslušnost. Co vzal otec na řídítka kola a nosič, maminka do tašek a nůše, já do batohu ( bylo mi tehdy 12 let), to bylo vše. Píši to proto, aby si naši občané i mladá nastupující generace uvědomili, že v r. 1938 došlo skutečně k vyhánění Čechů z pohraničí a odsun Němců v roce 1945 po skončení 2. světové války byl až následnou událostí.

Na závěr a dokreslení vyjímám pár řádek z deníku Josepha Goebbelse:

03.06.01938: Vůdce se ostře pustil do Čechárny. Zde máme vždy nanovo štvát a strojit puč. Nedat pokoj.

27.07.1938: Dole postávají tisíce sudetských Němců a vyvolávají Vůdce. Je velmi dojatý. Vůdce mi říká, že tuto otázku vyřeší velmi brzy.

01.08.1938: Účtujeme ne s nepřátelskou vládou, ale s nepřátelským národem.

22.08.1938: Nesmíme tyto národy, především Čechy a jinou sebranku hýčkat, spíše je jednou vytlačíme.

Ano, potomci těchto lidí nás poctili svoji návštěvou. My nikomu nic nedlužíme.

Jenže nás nelze koupit!

Zdravím vás všechny.

Autor: Ing. Pavel Hrib
Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí
předseda spolku