Jak vysokou cenu má lidská odvaha a láska k vlasti jsme si připomněli u pomníku Jana Kudliče

Při příležitosti pietního aktu v jeho rodné obci Mokrouších se dne 11. 10. 2026 dva naši členové Miroslav Říha a Jiří Krákora poklonili památce válečného hrdiny Jana Kudliče a připomněli si neobyčejnou odvahu, se kterou se postavil nepříteli v bitvě u Sokolova.

Sám velitel jednotky a pozdější armádní generál Ludvík Svoboda řadil Jana Kudliče do úzké skupiny nejspolehlivějších velitelů a instruktorů tzv. "oranské skupiny", kteří tvořili jádro a páteř celé jednotky.

Jak Ludvík Svoboda na Kudliče a spolutvůrce jednotky vzpomíná:

"Jména Otakar Jaroš, Hynek Voráč, Antonín Bukový, Richard Tesařík, Antonín Sochor, Josef Buršík nebo Jan Kudlič jsou příkladem skutečného vlastenectví a hrdinství."

V textu knihy Z Buzuluku do Prahy a souvisejících pamětech Ludvík Svoboda vyzdvihuje především Kudličovu spolehlivost při organizaci praporu a jeho chladnokrevnost v boji u Sokolova:

O velitelské schopnosti a lidskosti: Svoboda na Kudliče vzpomínal jako na zkušeného dělostřeleckého důstojníka z předválečné armády, který dokázal z nezkušených dobrovolníků v Buzuluku vytvořit disciplinovaný a vycvičený vojenský celek.

O nočním protiútoku u Sokolova: V pasážích věnovaných dramatickým bojům v březnu 1943 popisuje Svoboda protiúder 2. roty pod vedením nadporučíka Kudliče na Sokolovo. Připomíná jeho mimořádnou osobní odvahu, kdy i přes dvojnásobné zranění neopustil bojiště a vedl své muže dál.

O tragickém skonu: Svoboda ve vzpomínkách s lítostí uvádí, že Kudlič nepadl přímo v zákopech, ale stal se obětí zákeřného leteckého napadení sanitního vozidla při evakuaci raněných do Charkova.

Trpký paradox osudu Jana Kudliče:

Pokud by Kudlič útok letadla přežil a do charkovské nemocnice úspěšně dorazil, o pouhé dva až tři dny později by se stal obětí jednoho z nejbrutálnějších masakrů války, kde oběti umíraly v plamenech nebo pod palbou SS. Existují historické záznamy o jednom z nejhorších válečných zločinů nacistů po bitvě u Sokolova – známým v historii jako Masakr v charkovské nemocnici (Charkovský masakr).

Historická fakta o masakru v Charkově (13. – 17. března 1943) podložená svědectvími přeživších (např. chirurga Georga Džinčviladzeho) i poválečným vyšetřováním:

Obsazení nemocnice divizí SS:

Když v polovině března 1943 jednotky Waffen-SS (konkrétně tanková divize Leibstandarte SS Adolf Hitler) v rámci protiofenzívy znovu dobývaly Charkov, vtrhly 14. března do 1. armádní polní nemocnice na Trinklerově ulici v Charkově.

Vyvražďování raněných a zapálení budov:

V nemocnici se nacházelo přes 900 zraněných vojáků Rudé armády a také okolo 20 raněných československých vojáků od 1. čs. samostatného polního praporu po bitvě u Sokolova. Nacisté budovy obklíčili, zatarasili nebo zatloukli východy, polili stavení petrolejem či benzínem a zapálili. Imobilní pacienty stříleli přímo na lůžkách nebo je nechali uhořet zaživa. Ti, kterým se podařilo vyskočit z oken prvního patra, byli na dvoře okamžitě zastřeleni kulomety.

Československé oběti v nemocnici:

V plamenech a pod palbou SS v charkovské nemocnici tehdy zahynulo minimálně deset československých vojáků (např. rotmistr František Foltýn, četař Erik Freschl, svobodník Karel Fridrich a další), kteří se tam po bojích u Sokolova léčili.

Hrdinství Jana Kudliče a jeho spolubojovníků, kteří položili svůj život v boji proti nacismu daleko od domova, nám připomíná, že svoboda a samostatnost naší vlasti nejsou samozřejmostí, ale byly vykoupeny neuvěřitelnou obětí a odvahou. Účast vlasteneckých a vojenských spolků a též místních lidí na pietním aktu v Mokrouších jsou důkazem, že odkaz majora in memoriam Jana Kudliče zůstává v jeho rodném kraji stále živý. Je naší povinností tento příběh předávat dalším generacím, aby jména našich hrdinů nebyla nikdy zapomenuta.

Dáša Nová, KČP Plzeň