Stát, který zmizel, ale nezmizel

Každý rok 28. října slavíme vznik státu, který už neexistuje. Československo je pryč — rozděleno, rozpuštěno, archivováno. Přesto se scházíme, klademe věnce, pronášíme řeči. Proč?

Možná proto, že Československo nebylo jen stát. Byla to myšlenka. O svobodě, o rovnosti, o tom, že Češi a Slováci si zaslouží vlastní hlas v dějinách. A tahle myšlenka nezmizela s razítkem na rozdělovacím zákoně.

Říká se, že vznik Československa byl "darem mocností". Ale dary se nedávají bez důvodu. Masaryk, Beneš, Štefánik — ti všichni přesvědčovali svět, že náš hlas má váhu. To nebyl dar. To byla diplomacie, odvaha a víra.

Když Československo po 74 letech přestalo existovat, nebyla to pouze otázka odlišných vizí dvou národů. Naopak, rozdělení se zrodilo především z nenaplněných ambicí celé řady politiků, kteří v nových státních útvarech spatřovali příležitost k posílení vlastního vlivu. Tito aktéři obratně využili část veřejnosti, aby učinili rozpad nevyhnutelným — a to bez otevřeného a poctivého dialogu s občany. Šlo o pečlivě řízený politický proces, nikoliv o přirozený projev vůle lidu. Důsledky tohoto scénáře pociťujeme v naší současnosti dodnes.

Dnes, kdy volení zástupci samostatné České republiky hlasují v evropských institucích způsobem, který umožňuje postupnou ztrátu i zbytku národní suverenity, se ukazuje, že scénář rozdělení nebyl koncem, ale začátkem nové etapy. Etapy, v níž se místo budování vlastní státnosti často jen přizpůsobujeme cizím direktivám. Etapy, v níž se svoboda měří počtem přijatých směrnic.

Dnes už máme jiné státní znaky, jiné hymny, jiné ústavy. Ale 28. říjen zůstává. Ne jako nostalgie po zaniklém státě, ale jako připomínka chvíle, kdy jsme se poprvé postavili na vlastní nohy. A to je důvod k oslavě — i k zamyšlení, zda si tu schopnost stát na vlastních nohách ještě uchováváme.

Autor textu: František Kovář