Smiřovat se, odpouštět?

Opět jsem si přečetla v Hraničáři a na základě mnoha článků, například "Vítání poutníků a smiřování v Brně" a "Příští sudetoněmecký sjezd by hostilo Brno", reaguji. Vůbec se nedivím, že se konaly protestní veřejné akce. Souhlasím s protesty proti tomuto "smiřování" a také proti srazu sudetských Němců v Brně.

Mám příbuznou v jedné vesnici v Libereckém kraji. Rodiče Zdeny se tam nastěhovali v roce 1946 po odsunu Němců. Již několikrát mi Zdena říkala, že tam Němci jezdí, domky si fotí a říkají: "My se vrátíme." Co to znamená? Vyhrožují? Nebo jen oznamují? Co si o tom má člověk myslet? Jaké smiřování? Takto si ho opravdu nepředstavuji.

Další vzpomínka je z roku 1939. Běhala jsem venku po ulici, když najednou šla paní s velkým kufrem a malou holčičkou. Asi za hodinu se vrátila a ptala se na moji maminku. Zeptala jsem se, co od ní chce. Řekla mi, že se chce zeptat na majitele statku, kde bydlela moje babička. Dovedla jsem ji k mamince. Paní hledala bydlení, Němci její rodinu vyhnali z domu. Mohli si vzít jen osobní věci, vše ostatní muselo zůstat. Chtěla jet do naší vsi k bratrovi, ale ten měl v té době čtyři dospívající děti a domek o dvou místnostech.

Paní moji maminku prosila, zda by nemohla napsat majiteli statku a poprosit ho, jestli by ji s vnučkou mohl ubytovat v jedné místnosti prázdného domu ve vsi. Maminka napsala, odpověď přišla: ano. Měli se ubytovat v zadním pokoji. Moje babička měla klíče od celého objektu. Paní Sajdlová s vnučkou Marií se tedy nastěhovaly do zařízeného pokoje, kde bydlely až do roku 1956, do doby, kdy museli Němci opustit i svůj dům v Libereckém kraji.

O těchto i dalších zločinech vnuci a pravnuci našich okupantů z let 1939–1945 nejspíš nic nevědí, nebo vědět nechtějí. A to je opravdu podstatný rozdíl.

Ještě jedna vzpomínka – tentokrát na pana prezidenta Eduarda Beneše. Ten už v prosinci roku 1945 upozorňoval, že přijde chvíle, kdy se viníci války a teroru budou chtít očistit od krutostí, které napáchali. Měl pravdu. Co znamená to jejich "smíření"? Je upřímné? Dá se jim věřit? Stále platí: důvěřuj, ale prověřuj.

Nevím, jak dnes, ale tehdy jsem znala dva slušné a čestné Němce. Prvním byl německý voják Karel, který uměl česky a bydlel u nás v domě, když jsme byli nuceni ubytovat německou armádu. Slyšel u nás něco, za co hrozil koncentrák nebo i smrt. Upozornil nás, ať si dáme pozor na ostatní vojáky. Neudal nás. Věděli jsme, že nám tehdy zachránil život.

Druhým byl manželův strýček Hans Merkgr. Nepřidal se k fašistům, nebyl odsunut a v Československu se svou ženou Božou, naší tetou, dožil vysokého věku.

Jaký závěr? V Hraničáři bylo opět množství důležitých informací z historie i současnosti, na které je třeba reagovat.

Autorka textu: Jiřina Matoušková
OR KČP Mladá Boleslav