MEZINÁRODNÍ RÁMEC ODSUNU

25. ledna 1946 vyjel z Mariánských Lázní do Bavorska první organizovaný transport odsunutých Němců. O tématu odsunu sudetských Němců je dnes už napsáno opravdu mnoho. Vzhledem k tomu, že od této kapitoly českých, potažmo československých dějin uplynulo již bezmála 78 let, bylo by možné předpokládat, že na tuto kapitolu jako národ už budeme mít jasný a jednoznačný pohled. Bohužel, opak je pravdou. Někteří zastánci sudetoněmecké ideologie tvrdí, že odsun byl zločinem proti lidskosti, který inicioval československý prezident Edvard Beneš a podpořil sovětský diktátor Josef Stalin. Podle nich byl odsun etnickou čistkou, která měla za cíl vytvořit český národní socialistický stát pod vlivem komunismu. Tento názor je však založen na zkreslených a neúplných faktech, které ignorují historickou realitu a kontext. Podívejme se na historickou pravdu. Prezident Beneš by nedosáhl ničeho, kdyby britská vláda nechtěla sama navrhnout odsun spojencům a získat jejich souhlas. Jinak řečeno, prezident Beneš by byl bez britské vlády bezmocný. Bylo jasné, že Československo nemělo možnost vypudit Němce, protože je museli převzít spojenci, kteří měli kontrolu nad Německem a Rakouskem. Není možné, aby se dva a půl milionu lidí přestěhovalo z jedné země do druhé bez dlouhodobého plánu nebo bez vlivu někoho mocného. Myšlenka vysídlení nevznikla náhodně, ani nebyla stálým cílem jednoho člověka. Během války se různí lidé zabývali otázkou, jak řešit situaci německých menšin v různých evropských zemích, a jejich názory se měnily podle okolností.

Pokud se zaměříme na historické kořeny otázky odsunu německých obyvatel, často se dočteme v literatuře, že toto opatření navrhl dr. Edvard Beneš ve spolupráci s československou exilovou vládou v Londýně. Beneš však nebyl prvním, kdo přišel s touto myšlenkou. Již po 1. světové válce se objevovala podobná řešení a nakonec se tak stalo v případě řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem, kde proběhla výměna obyvatel na základě náboženské příslušnosti. Odsun německé menšiny z několika evropských států tak nebyl ničím výjimečným. A není pravdou, že by "liberální demokracie" takové věci "jednoduše neudělaly". Právě "liberální demokracie" byly zklamané z neúspěchu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů a znechucené z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení postavení menšiny v Československu. Následky porušení mnichovských dohod a vypuknutí druhé světové války byly pro "liberální demokraty" tak traumatizující, že je přiměly k závěru, že jediným způsobem, jak zajistit mír a stabilitu v poválečné Evropě, je odstranit menšiny, které mohou být zdrojem mezinárodních konfliktů. Proto již v roce 1940 vzniklo v Britském královském institutu mezinárodních studií memorandum, které navrhovalo přesídlení německých menšin z Polska, Československa, Maďarska, Slovinska a dalších zemí.

Odsun obyvatelstva probíhal podle plánů velmocí, které si jej domluvily již v roce 1943. W. Churchill tehdy prohlásil: "Věřím, že to Rusové podpoří. V minulosti se to osvědčilo v Turecku a Řecku a bude to fungovat i nyní." (Poznamenejme, že s Rusy o odsunu ještě nikdo nejednal. Stalin tedy nebyl jeho hlavním iniciátorem a zastáncem, i když měl zájem o posun polských hranic na západ, na úkor Německa.) Američtí diplomaté s Churchillem souhlasili. Stejný radikální postoj měl i prezident F. D. Roosevelt, který je často citován takto: "To, co způsobilo takovou pohromu, jakou byl "Mnichov", musí být navždy odstraněno." Tím vyjádřil stanovisko vítězných velmocí, které se pak prosadilo, když válka skončila, při podepisování dohod v Postupimi. Nástupce prezidenta Roosevelta, H. Truman, se nemohl cítit jako "postavený před hotovou věc". Je tedy zřejmé, že o poválečném odsunu se diskutovalo téměř po celou dobu války.

Autor textu: František Kovář
Při tvorbě textu bylo čerpáno z volně přístupných zdrojů a Wikipedie