Lidice, klubový prapor a nevšední pozornost Policie ČR

Zážitek, na který se nezapomíná.

Před dvaceti a více lety, kdy mi to můj zdravotní stav ještě umožňoval, jsem se pravidelně zúčastňoval pěších výletů z Prahy do Lidic spolu s mladými komunisty, Alenkou Novotnou s vnoučaty, Julou Masárem a dalšími, kteří už definitivně opustili naše řady. Posledních několik let na pietní akt v Lidicích jezdím autobusem s nymburskými komunisty, kteří pietní akt doplní vždy ještě o návštěvu nějakého zajímavého místa. Letos se rozhodli pro Roztoky u Prahy. Jako u všech předchozích zájezdů, které Zdeněk Milata a jeho nymburská parta pořádá, tak na tento si Zdeněk připravil pro účastníky zajímavé informace o některých obětech lidické tragédie. Všechny spojovala jedna skutečnost, neskutečná smůla, neboť až do osudného roku 1942 nebyli občany Lidic, přistěhovali se až několik měsíců před tragédií.

Za krásného letního počasí jsme krátce před desátou hodinou dorazili do Lidic. Naše malá delegace z Čelákovic se skládala z mé maličkosti, manželky – sympatizantky a velké fanynky Katky Konečné a přátel, manželů, kteří s námi byli už vloni.

První velké překvapení na nás čekalo záhy po průchodu růžovým sadem. Jak jistě dobře víte, jsem členem Klubu českého pohraničí a pro tuto příležitost jsem s sebou přivezl i vlajku, standardu klubu našeho okresu. Ta okamžitě upoutala pozornost hlídky státní policie, které jsme potkávali po celém areálu pietního místa. "S tou vlajkou tam nesmíte!", byla jejich první reakce, aniž bychom se pozdravili. Vysvětlil jsem jim, že je to vlajka vlastenecké organizace, kterou zastupuji, žádné politické strany, ani jiná provokace. Po vygooglování a telefonické konzultaci se svými nadřízenými mne nakonec pustili. Asi po 200 metrech už nás stavěla další hlídka. I když jsem jim vysvětloval, že už jsem byl prověřen jejich kolegy nahoře, přesto mne opět nechtěli pustit. Nastalo opět zjišťování v telefonu a když si vyžádali mou občanku, tak jedna z účastnic našeho zájezdu toho využila a začala si celou situaci natáčet na telefonu na video. To hlídku poněkud znejistělo a tak, po asi pětiminutovém hovoru s kolegy a ofocením mého průkazu totožnosti, mne nakonec pustili dál.

Po příchodu v dolní části areálu, odkud průvod k pietnímu místu vychází, jsem se přivítal s přáteli, Zdeňkem Štefkem, Standou Grospičem, Jirkou Pokorným, Františkem Kovářem a mnoha dalšími členy strany i klubu, kteří čekali, až na nás, po delegacích prezidenta a dalších současných pohlavárů, dojde řada.

Asi jsem vzbuzoval s praporem velkou pozornost, protože po chvíli mne oslovil neznámý mladík a ptal se mne, cože to mám za vlajku. Otázal jsem se, proč ho to zajímá? Když mi ukázal placku, odznak tajné policie, začal jsem se smát. Nechápal, co je mi k smíchu, tak jsem mu vysvětlil, že už je třetí, který mne dnes kontroluje. "To si to mezi sebou nemůžete zavolat!?"

Po dalších několika minutách a opětovném prověření občanky, jsem byl s konečnou platností definitivně prolustrován a mohl se zapojit do pietního průvodu.

U zdi Horákova statku jsem se poklonil památce obětí. Po oficiálních projevech a odchodu "smetánky" u pomníku Lidické ženy krátce promluvila k shromážděným občanům předsedkyně KSČM a lídr hnutí STAČILO! Kateřina Konečná. Poté jsem si v klidu mohl projít centrální pohřebiště a před trnovou korunou se poklonit památce obětem tohoto zrůdného masakru.

Pomalu jsme se přesunuli k pomníku lidických dětí, kde k přítomným promluvila místopředsedkyně LKŽ Alenka Grospičová.

Do plánovaného odjezdu nám zbývalo něco více než půl hodiny a tak jsme se přes růžový sad pomalu vydali k autobusu. Cestou okolo galerie, z níž právě vycházel prezident se svou ochrankou.

Protože jsme měli čas, tak jsme se do ní chtěli také podívat. Měli jsme však smůlu. Při vchodu nás upozornili, že je to pouze pro soukromou společnost, asi pro lepšolidi.

I když se letošního pietního aktu, k naší lítosti, zúčastnilo podstatně méně lidí, než v minulých letech, přesto naše skupina členů a sympatizantů KSČM, KČP a LKŽ, spolu s japonskými turisty, byla zdaleka nejpočetnější.

Druhá část zájezdu, cesta do Roztok a prohlídka zámku, už zdaleka nebyla tak zajímavá, jako dopoledne v Lidicích. Během jízdy Zdeněk informoval účastníky zájezdu o dalších akcích, které "nymburáci" připravují, nebo se jich zúčastní. Jednou z nich je i plánovaný zájezd na Slovensko u příležitosti 80. výročí osvobození ČSR a ukončení 2. světové války, který organizuje středočeská rada KČP, jejímž jsem členem. Využil jsem této příležitosti a přítomné seznámil s bližšími podrobnostmi připravované akce.

Město Roztoky, nejen mě, ale i další, zklamalo. Po příjezdu část účastníků zůstala dole v zámecké zahradě. Zbytek odvezl autobus výjezdem serpentinami na vrch, který bych rozhodně na kole šlapat nechtěl, na náměstí, kde jsme objevili bistro Sokolovna, v němž se dalo posedět a něco pojíst. Spolu s přáteli u našeho stolu jsme dlouho čekali, až nám přinesou objednané jídlo a z tohoto důvodu jsme nestihli odjezd autobusu dolů a prohlídku zámku. Museli jsme proto využít místní linky a v zahradě počkat na ostatní. Budu – li chtít být osobní, tak to mně moc nevadilo, protože do zámku jsem jít nechtěl. Více mne lákal Levý Hradec, první sídlo Přemyslovců, ale pro jeho vzdálenost bych jej časově nestihl navštívit.

Dlouhé čekání na jídlo mělo i svou pozitivní stránku. Naše rodinná přítelkyně a čerstvá členka KČP, s níž jsem seznámil letos na 1. máje v Nymburce, zjistily, že obě jsou rodačky z Hradce Králové, mají spoustu známých z mládí, takže o zábavu u stolu jsme měli postaráno.

Co říci závěrem? Navázání nového přátelství, poděkování naší sympatizantky za pozvání na akci a slib, že příští rok, pokud opět do Lidic pojedeme, že naše pozvání využije, to vše umocňuje další skvělou akci Zdeňka a jeho party a mně nezbývá nic jiného, než jim za to poděkovat. Těším se na další setkání s nimi.

Autor: Vladimír Duník KČP Praha – východ, Čelákovice

Foto: Marie Hanischová
Ústecká krajská rada KČP

František Kovář
KČP Mladá Boleslav

Fotogalerie: