Konec války – osvobození??

Před několika lety jsem se přistěhovala do malého městečka Sedlec-Prčice, na jižní hranici Středočeského kraje, ležícího v krásném údolí, dokola chráněného vysokými zalesněnými kopci. Seznamovala jsem se nejen s novými lidmi, ale i s historií městečka dávnou i nedávnou. V souvislosti s nadcházejícími oslavami 80. výročí ukončení války se mi vynořily střípky událostí, které znám z vyprávění mých známých a mých rodičů.

7.5. 1945–v reakci na informace o povstání v Praze, rozhodli se místní chlapci zajmout německé vojáky a zavřeli je do místní školy. Ovšem odveta Němců na sebe nenechala dlouho čekat. Výsledkem jejich řádění byla vypálená škola, popraveno a postříleno 20 místních občanů. A hned druhý den Němci kvapem odjížděli z městečka, protože se blížila sovětská vojska. Do tohoto městečka však žádný osvoboditel nedorazil, neboť tudy nevede žádná významná silnice. A tak toto městečko neoslavuje žádné osvobození, ale každoročně 7. května pořádá tryznu na památku zavražděných spoluobčanů.

8.-9.5.1945 – můj tatínek bojoval na barikádě v Praze na Žižkově. Vyprávěl, jak k nim brzy ráno 9.května utíkali malí kluci a křičeli, že směrem k nim jedou tanky s hvězdou. Byla to obrovská úleva pro všechny na barikádě a bylo veselí a radost, i když jen krátce, protože tanky jely dál do Prahy. Tak tatínek oslavoval osvobození.

10 -11.5.1945 – tatínek pocházel z malé osady, kterou tvořila jeho rodná selská usedlost a kolem pár chalup. Osada byla na velké samotě. K uzavřenému dvoru usedlosti vedla úzká úvozová cesta. 10. května se na této cestě objevily 4 tanky a hlaveň toho prvního mířila na vrata. Do vrat vešel důstojník, děda vyšel z domu a plný obavy mu šel naproti. Když ale uviděl tank s hvězdou, začal se s důstojníkem domlouvat. Chtěli se jen omýt, napít a možná i na nějakou hodinku usnout. V té době na statku byla i moje maminka s malým bráškou. Na dvůr se nahrnuli vojáci, u pumpy se myli, mezitím maminka s babičkou připravily nějaké jídlo a rozdávaly ho vojákům. Děda důstojníkovi ukázal stodolu se slámou, kde by se vojáci mohli i trochu vyspat. A můj bráška, kterému tehdy bylo něco málo přes dva roky, stále kolem vojáků obcházel a dožadoval se pozornosti. Na zahradě se popásali koně, jeden z vojáků na koně nasedl a před sebe si posadil brášku. To bylo výskání, vůbec se nebál a voják mu stále říkal "moloděc, moloděc".

Z oné osady už nežijí žádní pamětníci, všichni včetně mého bratra jsou již mrtví a osada se stala v průběhu let místem rekreačních obydlí Pražanů. A tak se ani zde osvobození neslaví.

Ale oslavy tohoto slavného výročí osvobození budou probíhat na mnoha místech republiky i našeho kraje. Bude tedy dost míst, kde se těchto událostí mohu zúčastnit.

Autorka textu: Blanka Hrnčířová