Jan Šverma – mezi pomníkem a zapomněním?

125 let od narození (23. 3. 1901)

Čas a paměť

Čas plyne jako dravá řeka a s ním se mění i naše pohledy na ty, kteří se ocitli v jeho peřejích. Jsou postavy, které dějiny milují, a jiné, které pod tlakem doby neustále přetvářejí. Jan Šverma je přesně tím případem: pro jedny hrdina protifašistického odboje, pro druhé symbol komunistické moci. Obě tyto roviny vedle sebe existují v neoddělitelné symbióze.

Příběh "buržoazního synka" z rodiny váženého advokáta, který propadl kouzlu rudé hvězdy, je fascinující studií rozporů 20. století. Právník, který vyměnil paragrafy za revoluční žurnalistiku, se stal jedním z nejzářivějších intelektuálů mladé KSČ. Ve třicátých letech kormidloval Rudé právo i poslaneckou lavici, aby po okupaci zvolil cestu exilu a nakonec i přímého boje.

Švermova smrt v listopadu 1944 na zasněženém hřebeni Nízkých Tater, kde vyčerpáním skonal po patnáctihodinovém pochodu, z něj učinila legendu Slovenského národního povstání. Je totiž historickým faktem, který nelze relativizovat, že byl jediným poslancem první republiky, jenž padl se zbraní v ruce ve válce proti nacismu.

Přesto se jeho jméno po roce 1989 ocitlo v prudkém větru přehodnocování. Muž z bronzových pomníků a názvů ulic se stal pro novou éru nepohodlným. Dnešní optikou je snadné jej zařadit do škatulky "představitel hnutí, které je dnes dehonestováno", ale Šverma do žádné jednoduché škatulky nepasuje. Byl to věřící sociální spravedlnosti, který za svou víru zaplatil životem.

Osud Jana Švermy nám dnes připomíná, že dějiny nejsou černobílým komiksem. Jsou neustálým zápasem o interpretaci. Aktuální pietní akce by proto neměly být jen povinnou kyticí u paty pomníku, ale prostorem k zamyšlení nad tím, jak křehká je svoboda a jak snadno se z mrtvých lidí stávají symboly – a z těch symbolů pak břemeno, které každá generace vláčí jinak.

Autor: František Kovář