Glosa: Minulost jako rukojmí?

Mnichov? Už ne trauma, spíš kulisa. Druhá válka? Historická rekvizita. Její konec? Chvíle úlevy, paměti, závazku – kdysi. Dnes? Scéna pro nové inscenace. V politickém provozu – doma i ve světě – se dějiny přepisují s vervou, jakou by jim záviděl i Orwell. Podle momentální potřeby, nálady, nebo PR strategie. V Klubu českého pohraničí to nevnímáme jako téma. Vnímáme to jako požár.

Znepokojení roste. Ne kvůli nostalgii – ta je dnes trapná. Ale kvůli tichu. Tichu, které obklopuje příčiny současných konfliktů. Ukrajina ho zná až příliš dobře. Válka zuří, ale o tom, jak vznikla, se mluví šeptem. Nebo vůbec. Historie se zjednodušuje, příběhy se zkracují, kontext mizí. A s ním i schopnost porozumět. Ale hlavně že máme silné narativy.

Je naší povinností bránit se proti tomuto zjednodušování. Ne proto, že bychom chtěli minulost zbožšťovat – na to máme jiné ikony. Ale proto, že bez ní nelze vést poctivou debatu o přítomnosti. Historici mají být svědomím společnosti – ne jejími scénáristy. Pokud se výklad dějin stane nástrojem loajality, přestává být výkladem. Stává se propagandou. A ta, jak známo, má skvělý marketing.

Minulost není kulisa. Je to zrcadlo. A pokud se do něj odmítáme dívat, nevidíme ani to, co se děje právě teď. Ale hlavně že máme hezké kulisy.

Autor: František Kovář