Glosa k 15. 3. 1939

Patnáctý březen 1939 si připomínáme jako chvíli, kdy se nad českými zeměmi definitivně setmělo. Nebyla to náhoda, ale vyústění mocenské strategie, která si dlouho a trpělivě připravovala půdu k ovládnutí střední Evropy.

Dnes, o desítky let později, stojíme znovu na rozcestí. Svět se nám před očima drolí. Rozum ustupuje silovým hrám, globální scénu řídí zbrojařské lobby, finanční domy a politici, kteří mluví o bezpečnosti, ale sledují především vlastní moc. Pomoc slabším je jen kulisa; skutečnými cíli jsou suroviny, levná práce a geopolitická převaha — ať už jde o Ukrajinu, Venezuelu, Irák či Kolumbii.

Od chvíle, kdy se rozpadla společenství usilující o sociální spravedlnost, se vývoj vychýlil. Evropa i svět se ocitly na nejnebezpečnější křižovatce od konce druhé světové války. A u nás? Jako by se vše obrátilo naruby. Falšuje se nedávná historie, lidé znovu váhají říkat nahlas, co si myslí, a agresivita se stává normou veřejného prostoru.

Hodnoty se převracejí. Práce, kdysi základ pokroku, ztrácí vážnost. Tituly se rozdávají jako cukrovinky, postavení lze koupit. Staré jistoty — "řemeslo má zlaté dno", "zlaté české ručičky" — se vyprazdňují. O všem rozhodují peníze, ne čest, kvalita či pravda.

A do toho přichází generace vyrůstající na jedničkách a nulách. Spoléhá na technologie, ale často bez pevného vzdělávacího základu. Vysmívá se zkušenostem rodičů a prarodičů, a přesto se stává politickou silou, která nezná ani základní principy společenského vývoje.

Možná právě proto dnes v Klubu českého pohraničí tak často připomínáme minulost. Ne proto, abychom v ní uvízli, ale abychom si uvědomili, že dějiny se samy neopakují — jsme to my, kdo je znovu přivádí k životu, když polevíme v pozornosti.

Autor: František Kovář