15. březen 1939, jak jsem zažil den, kdy k nám vpadla německá vojska

Historie a paměť

Redakční úvod:
V souvislosti s letošním sjezdem sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně přinášíme svědectví pamětníka událostí 15. března 1939. Osobní vzpomínka tehdejšího školáka připomíná atmosféru prvních dnů okupace a sílu lidské odvahy v době, kdy se dějiny lámaly.

Sněhové ráno a cesta do školy

V noci napadlo mnoho sněhu. Měl jsem na cestu do školy celou hodinu. My, kluci, jsme byli na návaly sněhu na Vysočině zvyklí. Nikdo z nás ve škole nechyběl. Svého třídního pana učitele Naňku jsme měli velmi rádi. Při výuce kladl důraz na správnou češtinu. Když nás někdy trestal rákoskou přes našponovaný zadek, věděli jsme, zač to je. Smál se při tom a i my jsme se smáli. Při hodině zpěvu vytáhl z futrálu housle a zpívali jsme české písničky. Náboženství nás přicházel učit katolický katecheta, starší, dost nevrlý pán. Náboženství bylo v té době povinné pro katolíky i nekatolíky. Naše škola byla chlapecká. Byl velký počet žáků a ta naše třída se do hlavní budovy nedostala. Učili jsme se v sirotčinci.

U kováře po vyučování

Škola skončila a my jsme se vyrojili ven. Vedle školy stála pozoruhodná a pro nás přitažlivá kovárna. Mistr kovář a jeho pomocníci byli právě v plné práci. Kovali koně. Z výhně létaly roje jisker na všechny strany a to se nám líbilo. Tovaryš nesl ve velkých kleštích červeným žárem planoucí podkovu a mistr kovář a jeho pomocník do ní střídavě bušili, aby ji narovnali. Zakrátko se podkova nesla ke koni. Byl to těžký pivovarský kůň. Dva silní chlapi museli držet jeho zvednutou nohu. Kovář hřeby přitloukl podkovu koni na kopyto.

První setkání s okupanty

Jak jsme to vše pozorovali, zaslechli jsme, že se k nám ze strmé silnice od Čertoviny na sajdkáře řítí obrýlený německý voják. Se sajdkárou vletěl do výmolu přikrytého velkou závějí sněhu. Zapadl tam a sajdkárou lomcoval sem a tam. Potutelně jsme přihlíželi. Nikdo nepřispěchal, aby tomu německému vetřelci pomohl. Proč se sem ten Němec cpal?

Okupace v každodenním životě

Bylo po 16. březnu a rodiče vysvětlovali, co je to ta německá okupace a s jakým zlem proti nám Hitlerovo vojsko a Gestapo nastoupilo. Viděli jsme Němce, jak nevšímavě chodili a jak byli nadřazeni nad našimi lidmi. V obchodech jsme zjišťovali, jak mizí všechno cukroví, čokoláda, buráky a jiné zboží. Němečtí vojáci se na to vrhli jak žravé kobylky. Matka mě upozorňovala, kdo jsou zrádci, vlajkaři, abych se vyhýbal jejich dětem.

Smudkův případ a školní vyučování

Na veřejnosti se z nenadání objevily vyhlášky, hlásili to v rozhlase a učitelům nařídili uvědomit o příkazu školáky. O co šlo? Jan Smudek, který v potyčce zastřelil německého policistu, prchal z Protektorátu ven. Bylo po něm vyhlášeno pátrání. Náš milý učitel Naňka, aby příkaz splnil, oznámil to pátrání i nám žákům čtvrté třídy obecné školy.

Abych svého učitele uklidnil, z nenadání jsem vyhrkl: "Pane učiteli, vždyť ten Smudek už je v Anglii." Učitel Naňka se ani moc nezarazil, zasmál se a povídal: "Jožine, nepovídej ty hlouposti." A já jsem si v tu chvíli náhle uvědomil, co jsem to způsobil. Vyšetřovatelé by se určitě zeptali, odkud ten kluk tu zprávu o Smudkovi má. A pro mé rodiče, hlavně otce, by to bylo velmi zlé. Poslech zahraničního rozhlasu byl přísně zakázán.

Učitel Naňka po tom mém vyskočení z lavice pokračoval ve vyučování, jako by se nic nestalo. Celá věc pak prošla bez následků. Svým rodičům jsem nic neoznámil a myslím, že ani můj učitel jim nic neřekl.

Tichá vděčnost

Panu učiteli Naňkovi jsem za to moje neblahé vyhrknutí nadosmrti vděčný.

Autor

Josef Dvořáček
Autor je dlouholetým členem KČP Kolín.