UTKVĚLO MI V PAMĚTI

12.09.2018 11:20

Moje vzpomínky na začátek německé okupace Československa se váží k několika událostem. Vezměte to tak, že to jsou vzpomínky tenkrát malého děvčete.

Když byla v září roku 1938 vyhlášena v Československu mobilizace, viděla jsem toto slovo napsané na vratech, kam jsem chodila k babičce. Maminka mi vysvětlila, co to znamená. Zanedlouho nato jsem viděla strýčka, jak odchází z domu s velkým dřevěným kufrem. Ptala jsem se, kam jede. Jeho odpověď byla: „Jedu, holčičko, bránit naši republiku.“ Netrvalo dlouho a strýček se vracel celý naštvaný a vypravoval, jak jeho spolubojovníci, po zradě spojenců, kteří podepsali Mnichovskou dohodu, plakali vztekem, že jim nebylo umožněno bránit svoji vlast. Tenkrát naši spojenci nás, Československo, předali Hitlerovi „na stříbrném tácu“. A potom to začalo.

Najednou se do jedné místnosti bývalého statku, kde bydlela moje babička, nastěhovala paní Sajdlová s vnučkou Marií. Němci je vyhnali z jejich domu v Liberci. Do zbytku domu se zase nastěhovali „hesarálci.“ Tak jsme jim říkávali. Byli to německé ženy a jejich děti. Muži sloužili v německé armádě. Později jsem se dozvěděla, že majitel statku dostal od Němců vyrozumění, že zabírají celý objekt. V rove 1944 se „hesarálci“ odstěhovali a nastěhovala se tam německá armáda v černém. Moje babička se jich moc bála, tak jsem k ní po škole chodila a nosila pitnou vodu a nákup z obchodu.

U dveří – vchodu na dvůr vždy stál německý voják, a jak jsem otevřela dveře, ihned na mě namířil pušku, ale potom si na mne zvykli, že tam denně chodím. Jednou se mi podařilo, že jsem jim proběhla na zahradu. Byla jsem zvyklá tam běhat. A tam jsem viděla rozmístěné kulomety namířené na vesnici a státní silnici Praha – Mladá Boleslav. Vyhnali mě, křičeli na mě, ale na štěstí neublížili.

Vzpomínek na tuto hroznou dobu z II. světové války mám ještě několik, ale o tom až někdy později.

Jiřina Matoušková, 84 let,
Horky nad. Jizerou