Zajatecký tábor v Lomnici - Pokračování - Život v táboře
Na přelomu let 1941 a 1942 bylo uvězněno obrovské množství válečných zajatců všech národností. Komunisté a židé jsou posíláni do vyhlazovacích táborů, ostatní do táborů pracovních.
Zvláštní postavení měli zajatci sovětští, kterých byl v té době téměř milion. Ti byli odděleni od ostatních a v jejich pracovních táborech byly zavedeny takové podmínky, že jejich šance na přežití byla minimální. Důvody pro takovéto třídění byly dva. Především to byli zajatci slovanské rasy a druhým důvodem bylo, že Sověti nepodepsali ustanovení Ženevské konference v roce 1929, pojednávající právě o podmínkách zacházení s válečnými zajatci vůbec.(Sudety pod hákovým křížem - Kural, Radvanovský)
Po napadení Sovětského Svazu 22.června 1941 dochází k zásadnímu přelomu v životě lomnického pracovního lágru. Ve dnech 22. a 26. září 1941 přichází 800 až 900 prvních sovětských zajatců. Jak napovídají jejich vězeňské osobní karty, jsou někteří i odtud přeloženi jinam a noví přicházejí na jejich místo. Jejich pobyt v táboře trvá do 13. června 1942, to je 263 dnů. Ten den, jsou v počtu asi 600 lidí odveleni, neznámo kam. Odcházejí i civilní zaměstnanci.
Po dobu svého pobytu v táboře pracovali zajatci v kamenolomech v Ryžovišti, Valšově, v Domašově nad Bystřicí, na budování silnic a na stavbách místních muničních skladů, na lesních pozemcích naproti přes silnici. Pracují za každého počasí, v dešti a mrazech, oblečeni do cárů italských vojenských uniforem, bosí, nohy ovázané slámou, v nejlepších případech v dřevácích. Jejich ústroj nese označení SU nebo R. Po celou dobu práce i v táboře jsou střeženi vojenskými hlídkami.
Ubytováni jsou v již zmiňovaných dřevěných, nezateplených barácích, jejichž součástí jsou i latrýny, tak aby vězňové nemohli vycházet ven. Ve sklepních prostorách baráků byly po válce nalezeny hole k bití a zabudované železné kruhy k přivazování. Spí na slámě, dřevěné vatě nebo hadrech.Úrovni ubytování se přibližuje i jejich stravování. Trpí neustálým hladem a základem jejich jídelníčku jsou brambory, řepa a zkažené koňské maso.
A právě o jejich zaměstnání, stravě a ubytování podal v šedesátých letech minulého století výmluvné svědectví Bohumil Stainer z Loučné nad Desnou. Ten zde v té době, jako 16 - ti letý hoch, pracoval. Byl jedním ze zaměstnanců firmy, o které jsem se zmiňoval již v první části. Barvitě ve svém svědectví popsal hrůzy, které zajatci museli prožívat. Bití, těžká práce, nedostatek jídla a pod. Zcela běžně docházelo, podle jeho slov, k úmrtím na pracovištích. Těla mrtvých vězňů byla po skončení práce svážena do tábora na dvoukolových vozících a počítána podle z nich visoucích nohou. Při vstupu do tábora se hladoví zajatci vrhali do strouhy, ve které tekly pomeje a zbytky jídla z táborové kuchyně.
Pracovním a životním podmínkám odpovídá i zdravotní stav vězňů. Ten je žalostný. Umírají denně na TBC, zápal plic, pohlavní choroby, vraždy prováděné strážemi tábora. Dochází i k epidemii tyfu. Vyjímkou nejsou ani tresty smrti za neposlušnost. Jako důvod hromadného úmrtí je dokonce uvedena otrava houbami. K té mělo dojít v říjnu 1941 a to v době, kdy podle pamětníků byla již veliká zima, provázená mrazy a sněhem.
O jejich zdravotní stav se "stará" dojíždějící lékař Dr. Julius Metzner z Ryžoviště. Po jeho návštěvách údajně stoupá počet mrtvých a tak je podezření, že provádí na vězních pokusy. Po válce se zřejmě z obav před vyšetřováním zastřelil.
Evidence mrtvých vězňů je zpočátku úplná ( v knize Dr. Václava Štěpána je jich uvedeno 34), později jsou zaznamenávána již jen čísla mrtvých. To je napraveno až v dnešních dnech na stránkách ruského servru "Editorial", na kterém jsou zveřejňovány osobní karty, a to nejen sovětských vězňů.
Tehdejší, tedy německý kronikář Lomnice, Karl Riedel uvádí ve svých pamětech:
Dne 4.listopadu 1941, tedy po 40 dnech od příchodu vězňů je počet mrtvých 102 , 16. listopadu, téhož roku, je to již 140. Dne 13. června 1942, kdy první vězňové opouštějí tábor, je na zajateckém hřbitově pohřbeno 316 těl. Místní lomničtí obyvatelé, bratři Helfertové, jim na požádání tehdejšího faráře Barviga, staví na zajateckém hřbitově první, dvouramenný, dřevěný kříž.
Během zimy 1941-1942 a v jarních měsících stavební práce na muničních skladech pokročily natolik, že stavby byly v podstatě hotové.V první části objektu byla část velitelsko - správní. V ní byly kanceláře a budova velitelství, byty pro důstojníky a stálé zaměstnance, velké kasino, vybavené dámskou obsluhou a garáže s podzemními prostorami. Ve druhé části byly postaveny rozsáhlé skladovací prostory s hustou cestní sítí. Sklady byly maskovány vrstvou hlíny s lesním porostem.Tento objekt měl i svoji pobočku, vybudovanou v lese pod Slunečnou, severovýchodně od Dětřichova. Zde stálo asi 10 dřevěných baráků, kde byla rovněž ukládána munice. Po dokončení se vozila do obou skladů munice z železničního nádraží v Dětřichově.
Od začátku června opouštějí staveniště první stavební firmy se svými zaměstnanci a 13.června 1942 odcházejí i vězňové. Tábor je tedy prázdný. Pravděpodobně v listopadu 1942 přichází do tábora dalších 700 zajatců.
O tom ale, až v příštím pokračování.
Ing. Jaroslav Jelínek
předseda Spolku staré sovinecko
Fotogalerie:
