Stále varující – Ležáky

V plánu akcí na rok 2020 měla naše organizace naplánován zájezd do památníku Ležáky a Pardubic, kde v roce 1942 Němci "vykonali" další "trest" za provedený atentát na R. Heydricha. Koronavirus a s ním spojená opatření a omezení způsobil několikaměsíční odklad zamýšlené akce. Nakonec ale bylo datum stanoveno, a tak jsme se jednoho zářijového dne sešli u autobusu a vyjeli směr východní Čechy.

Naše první cesta vedla do Muzea, kde nám byl promítnut dokument a následně jsme vyslechli vyprávění o obyvatelích osady, jejich odbojové činnosti prováděné společně s parašutisty a radistou výsadku. I o tragické odplatě Němců. Muži, ženy a děti byli odvezeni do zámečku v Pardubicích (Larischova vila), kde byli dospělí zastřeleni a děti odvezeny do Prahy k případné selekci. Mezi zastřelenými byla i jedna žena v pokročilém těhotenství. Děti, kromě dvou děvčátek vybraných k umístění do německých rodin, byly odvezeny do Chelmnu, kde byly, stejně jako děti z Lidic, usmrceny. Nejmladšímu dítěti byl 1 rok a 2 měsíce. Poté jsme se volně rozešli po pietním území, a na mnoha místech jsme znovu vstřebávali obrázky a slova, která jsme před chvílí viděli a slyšeli.

Po přejezdu do Pardubic k zámečku (Larischově vile) jsme si poslechli vyprávění o historii zámečku od doby výstavby až po dnešek. Pak už jsme poslouchali vyprávění o lidech z osady Ležáky, na jejich příjezd v autokarech pod dohledem německých vojáků, čekání ve sklepení na další osud, odebrání dětí matkám a posléze zastřelení všech dospělých. I o osudech dalších lidí z odbojové skupiny operující v okolí osady. Návštěva sklepních prostor vily byla velmi emotivní. Květiny a rozsvícené svíčky jsme položili k fotografiím všech usmrcených obyvatel osady.

Všechny zastávky na naší cestě, ale hlavně všechna vyprávění o osudech lidí z této malé osady, hodně překročily náš původní časový plán. Vrátili jsme se sice v pozdních odpoledních hodinách, ale s vědomím skvěle prožitého dne.

My, co jsme se narodili v poválečných letech, jsme se dozvídali o oné době z vyprávění našich rodičů a prarodičů. My sami jsme vyrůstali a život prožili v relativním klidu a míru. Nezbývá než věřit a doufat, že ani naše děti, vnuci, pravnuci, ale i další pokolení nezažijí válečné hrůzy v jakékoli podobě.

Blanka Hrnčířová
Městská rada KČP Týnec nad Sázavou - OR Benešov

Fotogalerie: