Pietní setkání a vzpomínka na Olšanském hřbitově

04.01.2019

Koncem roku 2018 uskutečnila Pražská rada KČP pietní setkání a vzpomínku na Olšanském hřbitově u hrobů zakladatele Pohraniční stráže generálplukovníka Ing. Miroslava Šmoldase a plukovníka Pohraniční stráže Ing. Jiřího Vrzala. Desítky bývalých příslušníků Pohraniční stráže (PS) a členů Klubu českého pohraničí si vyslehly vystoupení a vzpomínky přítele Zahradníka a RsDr. Milana Richtera. Doprovod tvořila vojenská melodie a Husitský chorál. 

Jeden z nejoblíbenějších velitelů PS plukovník Ing. Jiří Vrzal sloužil celý aktivní život u pohraničního vojska.

V r. 1945 nastoupil v pohotovostním pluku. Bojoval proti banderovcům. Dlouhá léta velel 3. brigádě PS a právě do jejího čela jej uvedl generál Šmoldas. Po zrušení 3. brigády PS odešel pracovat na generální štáb v Praze. Nebyl však z těch, kteří rádi seděli v kanceláři. Později, když založili Vysokou školu SNB, stal se na ní náčelníkem vojenské katedry. S posluchači VŠ SNB založil tradici historické cesty do Varína. Jeho manželka, která nedávno oslavila devadesáté narozeniny, je stále ve styku s bývalými pohraničníky a absolventy VŠ SNB, kteří jej měli rádi. My ji také rádi potkáváme na akcích Klubu českého pohraničí.

Životní cesta generála Šmoldase, z rozhovoru Karla Siebera s genplk. Ing. Miroslavem Šmoldasem, zakladatelem vojsk PS v roce 1950 , o jeho životě.

https://www.praguecoldwar.cz/smoldas.htm 

Končil jsem na vojenské akademii v Hranicích v posledním ročníku československých důstojníků první republiky. V polovině července 1936 jsem přešel hranice, byl jsem v Polsku nějakou dobu (asi deset dní) zavřený, potom jsem pokračoval do Krakova a měl jsem odjet do Francie. Asi 11. září, když už byl německý postup nezadržitelný, Svoboda rozhodl, že přejdeme do Sovětského svazu. Když jsme tam přišli, sovětská armáda nás zajala. V zajetí jsme byli do března 1940. Naše londýnská exilová vláda trvala na tom, abychom opustili Sovětský svaz (bylo nás asi osm stovek) a přešli k vojskům, která se tvořila na Západě. Nakonec to se Sověty domluvili, že v Sovětském svazu zůstal kádr 95 lidí, důstojníků a poddůstojníků. Když začala válka, začali jsme připravovat vojenské předpisy a v roce 1942 nás Sověti přemístili do Buzuluku na Uralu. Sověti krátce po začátku války vydali příkaz, že Češi na území Sovětského svazu mají být mobilizováni do této vznikající jednotky. Takže postupem jara 1942 se soustředilo něco málo přes tisíc lidí, ze kterých byl potom vytvořen 1. polní prapor, asi 970 mužů a 38 žen, poprvé po pěti stech letech. Ten potom vyrazil na to Sokolovo, ale to už je asi obecně známo, Kyjev, Bílá Cerkev, Karpaty ... Válku jsem skončil jako podplukovník.

K založení Pohraniční stráže došlo tak, že v padesátém roce uzavřené politické dohody s Moskvou stanovily uzavřít západní hranice. Uzavřít je podle sovětského vzoru vojensky organizovanou ozbrojenou pohraniční stráží, protože do té doby to uzavíralo SNB. Strana a vláda rozhodly 20. října 1950, že má vzniknout Pohraniční stráž. A do prvního ledna 1951 jsme měli postavit Pohraniční stráž a my jsme jí postavili! A nejenom organizačně, vystavěli jsme na hranici pět set baráků, budovaly se zátarasy, kontrolní zóna, organizace a všechno, co s Pohraniční stráží souviselo. K tomu byla z armády vzata XIII. karlovarská divize, ovšem bez dělostřelectva a dalších složek, jenom pěchota. Byl jsem tam do roku 1953 ...

A jen co jsem postavil PS, Lomský odcházel z Brna a mě poslal do Brna jako rektora Vojenské akademie, kde jsem byl až do roku 1958. Protože se pak začalo rozbíhat další přezbrojování armády, tanková výroba, letecká výroba, Migy 15, L-29, nové samopaly, spojovací technika atd. A já jsem byl pokládán za technika (nevím proč), takže si Lomský vzpomněl, že bych to mohl dělat. Znamenalo to koordinaci našeho zbrojního průmyslu ... Současně se rozvíjela mezinárodní spolupráce v RVHP. Třetí moje úloha spočívala v zahraničním obchodu s třetím světem. (pozn. red. - generál Šmoldas hovořil anglicky, německy, francouzsky, rusky a polsky) Tohle jsem dělal až do roku 1968. Po něm jsem šel do Vojenského historického ústavu, a když potřebovali do Pchanmundžomu do Koreje nového šéfa mise, tak jsem potom strávil pět let v Pchanmundžomu. Z armády jsem odešel do důchodu. Pak jsem ještě čtyři roky pracoval jako vedoucí čínského oddělení na zamini.