Volarské setkání 2015.

17.09.2015 19:57

         V měsíci září se vždy koná setkání pohraničníků – ochránců státních hranic Československa, jejich rodinných příslušníků, přátel a sympatizantů v Šumavských Volarech. Nejinak tomu bylo i tentokráte, v sobotu 12. září 2015.

         Pochopitelně tomu předcházely dlouhé přípravy, protože připravit důstojné prostředí pro hraničáře pro nás vždy bylo prioritou. A k tomu i vlastní pohoštění a obsluha. Vše vlastně začalo hned po setkání loňském. S vědomím, že účastníky do Volar táhnou vzpomínky na dobu prožitou zde pod Velkým a Malým Bobíkem, ale především přání setkat se s kamarády, jejich rodinami, ale i se svými veliteli. Tato myšlenka nás zavazuje, a proto děláme maximum pro zdar akce.

         Společenský sál propůjčený nám radnicí skýtal záruku, že akce proběhne za jakéhokoliv počasí, poněvadž, kdo někdy na Šumavě pobýval ví, jak nepředvídatelné jsou někdy vrtochy meteorologické.

         A tak ještě krátce před osmou hodinou ranní bylo otevřeno s tím, že předpokládané oficiální zahájení proběhne úderem hodiny desáté. Ale stejně jako vloni, nám návštěvníci přicházeli i poté a tak jsme zahájili zhruba o půl hodiny později. Předseda Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího Volary František Zach po úvodní Československé státní hymně přivítal všechny příchozí, popřál jim příjemné posezení i zážitky po dobu setkání, ale i pokojný návrat do svých domovů. Následovaly organizační detaily a vystoupil zástupce města, sám místostarosta ing. Ladislav Touš. Přivítal všechny ve Volarech a připomněl, že ve Volarech jsou občané, kteří nemají naprosto žádné problémy, averzi či výtky vůči nám pohraničníkům, ale na straně druhé jsou zde lidé opačného smýšlení. On nemá právo soudit kteroukoliv skupinu a již vůbec ne historii a tak považuje za správné, že je dána příležitost pro prezentaci obou názorů a sami lidé ať jednotlivá konání zhodnotí. Na závěr své zdravice popřál úspěch setkání.

         Následovala „Večerka“ v živém podání lesního rohu Františka Zacha jr. a všichni přítomní vzdali hold a poctu padlým a zemřelým kolegům hraničářům.

         Ještě několik slov od předsedy k průběhu setkání, upozornění na možnost občerstvení z místního baru a kuchyňky za ceny spíše lidové, zakoupení knih, publikací a kalendářů, jakož i výrobku prodejného pouze ve Volarech tedy Volarské zlaté, bylinné to pálenky zhotovené dle receptu starých Volaranů. Každý si může vzít mikrofon a promluvit k ostatním.  Na 13.00 hodin bylo ohlášeno překvapení, to z důvodu, aby se všichni zdržovali na sále.

         A zhruba po půl hodině úvodních řečí bylo setkání předáno těm nejdůležitějším, tedy samotným účastníkům. V sále to hučelo jako v úlu, každý si měl co říci, vzpomínalo se, hodnotila se současnost, pochopitelně i stav vlastní tělesné schránky, ale vždy zakončené optimistickými závěry. Nikdo si nestěžoval a v očích mnoha z účastníků zase probleskla ta jiskra nadšení, elánu a hlavně kamarádství a pocitu sounáležitosti. Tyto pocity a projevy se nedají ničím nahradit, to vychází z nitra každého dobrého člověka a ještě více od srdcí hraničářů.

         Aby nebylo prostředí příliš komorní, jeden z Budějckých hraničářů nás velmi mile překvapil, protože přesvědčil svého kamaráda-harmonikáře Pepu Hrušku a ten zahrál a zazpíval jakoukoliv písničku na přání, pokaždé u jiného stolu a odměnou mu byl nejen potlesk, ale i přípiteček na zdraví všech.

         Tak jsme se ani nenadáli, hraničáři již pomalu dojídali výtečný guláš od mistra Tomáše a blížila se třináctá hodina. Stále nikdo z účastníků netušil, co se připravuje za oponou. Po ohlášení překvapení, kdy sál ztichl,  se začali linout tóny hraničářské hymny „Na Starém Mohelně“ za současného rozevírání opony, kde stálo 19 Volarských žen a 3 muži – všichni v překrásných místních krojích a začali zpívat. V tu chvíli propuklo v sále nadšení, které však okamžitě utichlo a bylo slyšet jen ťukání stoliček, jak všichni povstali a vydrželi tak po celou dobu zpěvu oné srdeční písně. Někteří se i přidali. Potlesk nebral konce, neboť se mnozí domnívali, že to je vše. Byli uklidněni, že budou následovat další hraničářské písničky a tak prožívali další hodinu za nádherného vystoupení „našich“ žen. Po skončení dostala každá žena karafiát a polibek a byli vyzváni k občerstvení, neboť pro ně byl připraven zdarma gulášek a pití. Než se však dostali ke stolu, přidal se Pepa Hruška, kolem něj ženy v krojích a pokračovalo se na sále. Až musel být Pepa upozorněn, že „děvčata ještě neobědvala“. Stejně však po dojedení znova kolečko a zpěv. Takto naše ženy vydržely s námi až do konce. Nebylo jediného účastníka, který by toto vystoupení nechválil. Radost jsme měli i my organizátoři a tak patří neskonalé díky všem ženám i chlapům za přednes, jakož i Františku Zachovi, který připravil hudební doprovod a sám přispěl i svým zpěvem. Děkujeme, byli jste neskutečně skvělí a všichni si přejí společné setkání opět za rok.

         Účastníci byli srozuměni s tím, že v předvečer setkání byly položeny kytice a zapáleny svíce u všech třech pomníčků, o které se staráme. Na oběti teroru a záškodnictví, na oběti zákeřných a zbabělých vrahů prostě nikdy nezapomeneme!

         V průběhu setkání došlo i na slavnostní chvilky – udělení medaile Národní radou „Za zásluhy o rozvoj KČP" I. stupně Jaroslavu Honzákovi /předal místopředseda KR KČP Karlovarského kraje Václav Novotný/ a téže medaile III. stupně Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího Volary /předal místopředseda NR KČP a předseda Jihočeské KR KČP Gustav Janáček/. Ten dekoroval i prapory KČP Jindřichův Hradec, Blatná a Tábor stuhou „70. výročí osvobození ČSR Rudou armádou SSSR“.

                   Zasloužilý potlesk všem oceněným vystřídala opět harmonika a zpěv žen. A tak není divu, že se některým nechtělo ani odcházet, ale nakonec s ohledem na naše organizátory, kteří zde účinkovali od brzkých ranních hodin bylo setkání ve večerních hodinách ukončeno.

         Co říci závěrem?

         Akce jako vždy precizně připravená, protknutá nesmírným fyzickým i psychickým nasazením organizátorů byla účastníky hodnocena jako jedna z nejpovedenějších a všichni se shodli, že příští rok musí přijet znova a snad ještě ve větším počtu. Proto ještě jednou děkuji všem členkám a členům Klubu, samozřejmě našim ženám, harmonikáři Pepovi, radnici i místostarostovi a vlastně vám všem účastníkům. Děkujeme, můžete být na sebe hrdi!

František Zach

předseda klubu

          

A ještě něco navíc …

… co se mezi výše uvedené řádky naprosto nehodilo, i přesto, že happening byl obhajován jako nutný protest proti Klubu českého pohraničí ve Volarech. Každý správný demokrat přeci nesmí dopustit jiný názor než ten svůj, bez ohledu na to, že se jedná o legální, ministerstvem vnitra povolený spolek s celostátní působností.

Nepoznal jsem za svůj život tak bezcharakterního a podlého člověka a tak jej budu, z úcty k opravdovým lidem, raději nazývat jen tvorem.

Podobný tvor vynaložil tolik úsilí a jistě i financí /ztotožňuji se však s některými lépe informovanými, že ne svých/, aby pošpinil svými ubohými myšlenkovými zvratky ve všech možných sdělovacích prostředcích tisíce ochránců státních hranic Československa a to vše jenom proto, jak sám prohlásil, aby konečně obdržel od ÚSTR onu vysněnou medaili. A to vše pod rouškou zorganizování „Koncertu pro svobodné lidi aneb koncertu proti ztrátě paměti“.

Není nic více pokrytecké, než takovéto verbální projevy tvora, který sám byl pohraničníkem, stejně jako jeho otec, který byl dokonce příslušníkem z povolání. Není nic zavrženíhodnějšího než zřeknutí se svých rodičů, není zvrácenějšího projevu nazývat druhé zlodějem a sám být dlouholetým dlužníkem. Je odporně nelidské žít v permanentní lži. Je zajisté velice korektní zbavit se odpovědnosti účelovým rozvodem a převodem aktiv na třetí osobu. A nejlepším lékem na ztrátu paměti je přejmenování se. Je neskutečně podlé svoji nejtemnější minulost vydávat za odbojářskou činnost, a pokud kdokoliv připomene cokoliv nepříjemného z této minulosti, tvor toto odbude konstatováním, že své minulosti lituje či že se za ní stydí. A tak ten koncert ve stejný den /mimochodem tvorem avizovaná účast 2.000 posluchačů byla z říše sci-fi/ byl jen hudebním projevem pro maximálně 50 „posluchačů“ /někteří ironicky sdělovali, že doprovodný personál byl v převaze/ a porušením hygienických norem pro mnoho domácností volarských občanů v době nočního klidu. A tak vlastně nevím, pro čí ztrátu paměti ten koncert vlastně byl.

A ještě něco je třeba dodat – nikdy podobný tvor a jeho soukmenovci nemůže „vyhrát“ nad ideou přátelství, kamarádství, sounáležitosti, cti a úcty. Tyto vlastnosti právě u tvorů zcela absentují. To mu nakonec dokázali jím oslovení, protože primitivní antikomunismus je vyčpělý a užívají ho již skutečně jen „tvorové“, byť čekající na pochybný metál.

- fz -

Fotogalerie: Volarské setkání 2015.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>