Volarské setkání 2014

19.09.2014 12:48

            Proč s přiblížením se druhé zářijové soboty, vrcholí netrpělivost a očekávání nejen příslušníků Pohraniční stráže neboli pohraničníků či také hraničářů, ale i jejich rodinných příslušníků, přátel a sympatizantů? Zkrátka a dobře proto, že v šumavských Volarech se koná tradiční Volarské setkání – setkání ochránců státních hranic Československa a jejich přátel, organizované Klubem českého pohraničí Rudouše Kočího Volary.

            Nejinak tomu bylo i letošní sobotu 13. září 2014. Městem Volary zdarma zapůjčený Společenský sál byl od pátečního večera připraven přijmout každého, kdo přichází projevit vlastenectví a úctu s ochránci našich státních hranic.

            A bohužel – akce ještě nezačala a již se projevil první /ale i poslední/ zádrhel. Přes osobní zákaz vyslovený mnou při telefonickém rozhovoru i ignorování označení akce jako soukromé, uzavřené společnosti, jen pro pozvané, vtrhla do předsálí, kde probíhala prezentace účastníků, dvojice bulvárních novinářů, pochopitelně se zapnutou kamerou a nahrávacím zařízením a pořizovali záběry z prezentace. Nevychovanost či neslušnost je pro tyto adolescenty zřejmě cizí pojem, ale netrvalo dlouho a byli vypoklonkováni před budovu. Jednalo se o stejné nevychovance, kteří mě telefonicky již několikráte kontaktovali s tím, že pro HBO natáčejí dokument o jednom „hrdinovi“, kterého tak „věrně, objektivně a bezchybně dokumentačně“ ztvárnil jeden závislák … /tvrdící o sobě, že je spisovatel/ s cílem zajistit rešerše. Vždy jsem jim toto striktně odmítl, protože se nejedná o dokumentaci problému, ale pouze a jenom o adoraci jednoho vraha. Na pomoc si s sebou přivezli i vrahova syna, který mě řekl, že chce diskutovat. Velice rázně jsem jeho choutky utnul a rovněž jej vyprovodil z předsálí. A tito gauneři mohou být rádi, že jsme je jenom vytlačili ven, protože podle reakcí hraničářů po mém návratu do sálu a informaci o konfliktu, mohli dopadnout bolestivěji.

            Ale ani tato, velice nepříjemná, epizoda svědčící o naprosté aroganci lidských norem slušnosti těmito a jim podobných, nemohla pokazit následující akci. Ta začala sice se zpožděním, ale ne kvůlivá oněm hulvátům s kamerou a mikrofonem, ale právě množstvím přicházejících účastníků. Těch bylo ještě více než v „rekordním“ roce loňském – prezentovalo se 154 účastníků, ale bohužel více se do sálu nedostalo a tak převážně manželky, přítelkyně, děti či vnuci opustili své drahé a sobotní den věnovali „šmejdění“ po Volarech a okolí a přišli až v pozdních odpoledních hodinách, kdy se již někteří účastníci rozloučili a oni si mohli přisednout ke svým.

            A tak ve stručnosti o průběhu akce, která se v porovnání s minulými poněkud vymykala. Na setkání totiž přijali pozvání i žijící sourozenci zavražděného příslušníka Pohraničního útvaru SNB České Žleby ml. strážmistra Rudouše Kočího – sestra Věra a bratr Zdeněk, oba s rodinným doprovodem. Jejich vypátrání, kontaktování a nakonec i spolupráce je příliš komplikovaná a tak se spokojme s konstatováním, že v roce, kdy budeme uctívat 65. výročí zákeřné vraždy jejich bratra /7. prosince 1949/ jsme všichni měli tu čest je mezi námi přivítat.

            Vlastní zahájení – jak jinak, obstarala, tentokráte zpívaná, Československá státní hymna. Poté byli přivítáni všichni přítomní a celé sešlosti byli představeni právě žijící sourozenci Rudouše. Na stručné seznámení s organizačními záležitostmi a dalším programem navázal signál „Večerka“, v podání borlice Františka Zacha jr. Všichni přítomní povstáním po dobu signálu uctili památku všech druhů, kteří se dnešního dne nedožili.

            Po tomto krátkém úvodu předseda Krajské rady KČP Jihočeského kraje Gustav Janáček vyhlásil ocenění nejaktivnějších členů KČP. Z našeho klubu to byla Dana Koldinská medailí „Za zásluhy o rozvoj KČP“ III. stupně, Vincenc Repko a Jaroslav Koldinský touž medailí II. stupně.

            Poté jsem vyzval přítomné sourozence Rudouše Kočího, aby předstoupili a všem přítomným jsem oznámil, že Městská Rada KČP vyslovila jednoznačný souhlas s případným udělením „Čestného členství“ oběma sourozencům a protože ti nabídku akceptovali, předal jsem jim plakety o tomto aktu. K tomu paní Věře kytici, panu Zdeňkovi triko se symboly našeho klubu a oběma pálenku „Volarská zlatá“. Následný potlesk všech přítomných jen potvrzoval moje slova o úctě k rodině, která tolik vytrpěla, neboť kromě zavraždění Rudouše, fašističtí hrdlořezové předtím popravili 24. září 1942 v Berlíně jejich otce, jemuž prezident gen. Svoboda udělil Válečný kříž 1939 in memoriam a jemuž byl přiznán statut účastníka národního boje za osvobození v období let 1941 – 1942. Zdeněk Kočí poděkoval nejen za udělení čestného členství, ale především všem za službu vlasti při ochraně státních hranic Československa, jakož i všem, kteří se tak pozorně starají o pomníček jejich bratra, který je jedním z mement zrůdného činu dnes adorovaného vraha. Na závěr předali klubu finanční částku na další náklady spojené s údržbou pomníčku.

            Již před svým příjezdem žádali o doprovod k pomníčku jejich bratra, poněvadž od jeho smrti je to poprvé, co budou mít možnost položit kytičku a zapálit svíci a vůbec přijít k místu, kde k tragické události před téměř 65. lety došlo. Toto přání jsme jim pochopitelně splnili.

            Mezitím však setkání žilo besedováním, vyprávěním zážitků z vojenských let, velice žádané jsou i rozhovory se svými veliteli a samozřejmostí i společné fotografování s nimi. Vynořují se zde zážitky, o kterých si mnozí myslí, že o nich velitelé nevěděli a jaké bylo na jedné straně „zděšení“, když se dotyční dozvěděli opak ale na straně druhé ještě větší úcta, že za takovéto průšvihy se velitelé zachovali tak, jak se právě zachovali.

            Oblíbeným „majstrštykem“ je výtvor mistra guláše a v minulosti „náčelníka koryta“ /oficiálně zřejmě náčelníka proviantní služby záložně výcvikového praporu/ Tomáše Baka. Na ten se stojí fronty – naštěstí bez hádek, pošťuchování i předbíhání. A zde musím zadokumentovat opakovaně tlumočené zážitky kuchařů /kterých letos přijelo za svým náčelníkem několik/ ohledně procedury „schvalování jídla k výdeji“.

To si Tomáš nechal od kuchaře sběračkou na podšálek nalít trocha polévky, usrkl a zavelel: „Magi!“ Kuchař podal ochucovadlo, Tomáš do kotle, kde byla polévka pro 800 pohraničníků, několikrát „cáknul“, zavelel „Sůl!“, vzal mezi dva prsty trochu soli a ještě méně ji pustil do kotle, řádně kotel promíchal a znova si  nechal předložit ochutnávací dávku. Po usrknutí se napřímil a slavnostně děl: „Výdej stravy povolen!“

A podobných zážitků, nejen kuchařských, zde zaznělo mnoho. A není divu, že na Volarské setkání přijíždí čím dál více hraničářů a jejich přátel. Je to opravdu jen a pouze jejich setkání, hledají své kamarády, diskutují, baví se vojenskými historkami i zážitky, ale stejně nakonec zabruslí i na ožehavá témata současnosti, o které toho ví víc než ti, kteří o ní rozhodují. Proto i přítomní hosté – předseda Jč KV KSČM Petr Braný a Iva Filipová za Matici českou předali zdravice, popřáli nezapomenutelné zážitky ze setkání a touhu se vracet mezi stejně naladěné kamarády a pochopitelně pevné zdraví. A Petr Braný se pochlubil i svoji péesáckou minulostí, na kterou je stále hrdý a proto si váží i všech, kteří na toto setkání přijeli.

Na tradiční akci je tradiční i vlastní pohoštění. O nepřekonatelném guláši již byla řeč, ale jsou zde další masné výrobky – párky počínaje, přes klobásky a konče klasickou šumavskou tlačenkou. Zkrátka však nepřijdou ani milovníci sladkého, které je sice málo uzené, ale o to více chutná ke kávě. Též slaná dobrůtka se u baru dala sehnat. A zde patří neskonalý dík našim členkám, které napekli ještě více dobrot než vloni a přesto bylo málo. A jezdí k nám i tací, kteří si odvážejí sladkosti i domů. Z pití bylo k mání pivíčko chlazené, tentokráte Nošovický Radegast, ale i pivíčko pro krotitele koňských sil pod kapotami, čili nealko, byla slivovička i další zahřívadla a ničitelé bacilů, limonády, džusy ale i moravská vínečka. A to ještě k dobré náladě přispěla hudební produkce již v úvodu jmenovaného muzikanta.

Na čestném místě bylo možno zhlédnout klubové prapory Pardubic, Strakonic, Jihočeského kraje a pochopitelně Volar strážených vlajkou ČR a Volarským praporem.

Tak co s rekapitulací? Ano, nelze vynechat. Poděkování patří všem, kteří přijeli, protože prakticky všichni to měli sakra daleko – Slovensko, Severní Čechy, Morava, Východní Čechy, Západní Čechy – ale stačilo přeci napsat – přijeli zástupci z celého Československa – a byla to pravda. A to se mnoho již pravidelných účastníků ještě omlouvalo. Všichni, kteří zde byli a vyslovili přání, dostanou poštou společnou fotografii na schodech před radnicí, někteří k tomu i objednané CD s fotografiemi ze setkání. Při prezentaci obdrželi kalendářík na rok 2015 s vyznačením data setkání a pamětní button o účasti na akci.

Poděkování patří sourozencům Kočovým i jejich rodinám, které ubezpečujeme, že jejich bratr má čestné místo v názvu našeho klubu a vždy bude naším uctívaným hrdinou.

Děkuji radě města Volary za poskytnutí Společenského sálu i za prominutí nájmu, Městskému hotelu Bobík za zapůjčení provozních prostor. Děkujeme i za osobní finanční příspěvky od našich přátel a příznivců.

Dík a především obdiv za nasazení a výdrž patří našim ženám, které tak bravurně a s lehkostí jim vlastní zvládli obsluhu, pochopitelně i celému výboru, jehož členové se plně zapojili do organizace.

A na úplný závěr mě dovolte, abych jménem svým i našeho klubu popřál vám - všem účastníkům, vašim rodinám a blízkým - pevné zdraví, šťastný život v dnešní nešťastné době a především srdce plná přátelství a touhy se za rok opět sejít. My a Volary se na vás budeme těšit.

 

František Zach, předseda klubu

 

Fotogalerie: Volarské setkání 2014

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>