Volarské setkání 2013

27.09.2013 09:00

     Tak jak se v kalendáři opakuje druhý víkend v měsíci září, tak se již po mnoho let opakuje tradiční „Volarské setkání“ (dříve organizované pod názvem „Setkání příslušníků 10. volarské brigády PS“). A přesto bylo, je a bude každé setkání jiné. To letošní, připadající na sobotu 14. září jím bylo se vším všudy. Snad jen to krásné „babí léto“ bylo stejné, sluníčko si přivstalo, aby přivítalo i ta nejranější ptáčata, pardón hraničáře. A tak bylo vše připravené a Společenský sál města Volary otevřel svoji náruč – vlastně dveře, již od osmé hodiny ranní s tím, že předpokládaný začátek byl plánován na hodinu desátou. Hraničáři, jejich rodinní příslušníci, ale i přátelé a sympatizanti Pohraniční stráže však přicházeli stále a tak jsme byli nuceni posunout oficiální zahájení až na jedenáctou hodinu.

         Každý z účastníků byl zapsán do prezentačních seznamů, po zaplacení příspěvku obdržel kupón na pivo nebo pito, kávu nebo čaj a porci volarských párků. A protože je vždy setkání plánováno jako celodenní akce, tak členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího Volary zajistili občerstvení a obsluhu vlastními silami. Že to byl úkol troufalý se ukázalo v době zahájení, kdy poslední prezentovaný následoval za číslem 131. A tak měli plné ruce práce přátelé Adolf Krátký, Karel Kub, Láďa Touš a Vincenc Repko, kteří příchozí vítali, zapisovali je, každému předali občerstvovací kupóny, kapesní kalendáříky na rok 2014 se zvýrazněným termínem příštího setkání, pamětní list a pochopitelně přidávali přání příjemného pobytu mezi přáteli. A aby toho nebylo málo, prodávali knihy s pohraničnickou tématikou a rozdávali starší čísla klubového časopisu Hraničář.

         Nikomu tedy nevadilo, že se začalo později, protože by bylo neslušné nepřivítat všechny přítomné. Ti mimochodem přijeli z 38 okresů Česka a ze Slovenska přijelo 6 hraničářů a přátel. A tak, rovněž tradičně, zazněla Československá státní hymna, protože srdce většiny hraničářů stále bijí Československy a kterou si mnozí zanotovali spolu. Poté všechny přivítal předseda volarského Klubu a oficiality omezil na konstatování, že v předchozí den byly položeny kytice a zapáleny svíce u pomníčků padlých hraničářů – Miloslava Mutínského a Josefa Pekaře na Českých Žlebech, Rudouše Kočího poblíž křižovatky Volary- Dobrá – České Žleby a Václava Vágnera u Soumarského Mostu. Této pietní akce se zúčastnil i přítomný Stanislav Kábele s manželkou, autor několika povídek a knih s pohraničnickou tématikou, sám pohraničník. Představeni byli všichni, kteří se postarali již přípravou setkání a dnes se postarají i o spokojenost každého účastníka. Následovaly organizační pokyny a všichni byli vyzváni k přesunu před volarskou radnici, s cílem provedení společného fota, které bylo bezplatně zasláno všem, kteří to uvedli při prezentaci – bylo jich 107. Ostatní si domluvili na zaslání elektronicky. Po návratu z focení byla oceněna dosavadní práce v KČP a za příkladné vlastenectví udělením Medaile KČP III. stupně našemu členovi, praporečníkovi klubu Adolfovi Krátkému. Medaili uděluje Národní rada KČP na návrh místního klubu. Zazněla hraničářská hymna – Husitský chorál a následovalo sdělení, že tímto jsou oficiality 12. Volarského setkání ukončeny a nyní je setkání všech, kteří se dostavili, protože jsme se sešli proto, abychom našli jeden druhého, abychom se vrátili do let nefalšovaného přátelství a mušketýrských zásad, abychom si popovídali o letech, kdy jsme jeden o druhém prakticky nevěděli, ale tušili jsme, že se přeci ještě musíme setkat. Některé vzpomínky nebyly veselé, protože ani život není jen dobrý a spokojený, ale opět se potvrdila hraničářská pravda – Pohraničník se nikdy nevzdává, nikdy necouvne, a když je náhodou přinucen klesnout na kolena, vždy se zvedne a bojuje dál. A tak i smutné vzpomínky byly jen konstatováním a vždy převládalo nadšení, radost a životní optimismus. A mnozí si pochvalovali, že je právě teď bolí ty nohy o něco méně, že se jim i lépe dýchá a celkově se cítí, jako by se do civilu vrátili včera a ne před několika desítkami let. Jeden z účastníků se svěřil, že „z těch dnešních Volar budu žít hodně dlouho“.

         V takovéto atmosféře ubíhá čas opravdu rychle a z provizorní kuchyňky se ozval bývalý „šéf koryta“ – neboli náčelník kuchyně a proviantu Tomáš Bako – „Guláš je hotový a schválený k vydávání“. A musím konstatovat, a na adresu Tomáše velice rád, že nebylo strávníka, který by se nevyjádřil jen v superlativech na adresu stvořitele tohoto lahodného pokrmu.

         Po celou dobu účastníci setkání přicházeli pro hraničářské knihy „Orosené vzpomínky“ a „Orosené vzpomínky nestárnou“ a prakticky všichni využili osobní přítomnosti autora Standy Kábeleho, který jim ochotně a rád vepsal věnování. S lítostí jsme zjistili, že i knih bylo málo. Prakticky rozebrána byla i zatím poslední kniha kolektivu autorů – „Z letopisů odvážných – Hranice byla jejich osudem“.

         Mikrofonu mnozí využili k předání pozdravů, někteří hrdě zavzpomínali na dobu svého mládí, kdy jejich identitou byly různě zelené oděvní součástky, ale vždy s vlčákem na klopě. Všichni byli a jsou hrdi na to, že střežili státní hranici Československa, plnili ústavní a občanskou povinnost a se ctí splnili slova Přísahy. Chránili suverenitu Československého státu, majetek, zdraví a život lidí v pohraničí. Nezištně pomáhali orgánům lidosprávy, zhodnocovali majetek obcí a měst brigádnickou činností a v neposlední řadě byly garanty kulturního vyžití místních obyvatel a především mládeže.

         Někteří si mikrofon „půjčili“ jen proto, aby oznámili, že hledají konkrétní osoby. A nutno říci, že i taková přání našla naplnění.

         Zvláštní kapitolou byla setkání pohraničníků se svými veliteli, vždyť se povětšinou jedná o osmdesátileté i starší „kluky“, kteří i přes některé zdravotní  neduhy přišli za svými pohraničníky. A ti to náležitě ocenili, jednak pevným stiskem ruky a téměř pokaždé „štamprličkou“ na další zdraví. Někteří se svým velitelům chlubili s prohřešky, kterých se při službě dopustili v domnění, že zůstaly utajeny a dnes po desetiletích jsou promlčeny, ale jaké bylo jejich rozčarování, když jim velitelé vylíčili i nějaké podrobnosti včetně dalších účastníků. A tady hraničáři ocenili přístup takovýchto velitelů, kteří ač věděli, ponechali bez perzekucí. Tyto utajené-známé epizody svědčí o jediném -  vždy vše záleží jen na lidech. A tak si připomněli právě velitele, na které se nedá zapomenout v tom dobrém slova smyslu, ale na druhé straně i na ty výjimky, na které se nedá zapomenout s příchutí hořkosti. Ten druhý případ však byl jen pouhým konstatováním, čas zcela zahojil možné příkoří a křivdy z jejich strany. A tak bylo povětšinou veselo, hurónský smích se ozýval tu z jednoho kouta sálu, tu z druhého, to vždy, když dozněla pointa jednotlivých příběhů. Takže velký dík Vincenci Repkovi, Standovi Kadlčíkovi, Tomáši Bakovi, Oldovi Heřmanskému, Janu Smitkovi, Vencovi Kocichovi, Marianu Benčatovi sen. a – omlouvám se, jestli jsem na někoho zapomněl.

         „Very important person“ v překladu „velmi důležitá osoba“ na tomto setkání nebyla a to z prostého důvodu. Všichni, kteří přijeli do Volar, byli VIP. Přesto nelze nezmínit Ivu Filipovou z Plzně, která předala všem účastníkům pozdravy nejen od Matice České ale i jménem svým a popřála hraničářům krásné chvíle a trvalé vzpomínky na dnešní setkání. Klubu českého pohraniční pak poděkovala za záslužnou vlasteneckou činnost a vyjádřila přesvědčení, že vytrváme v boji za očištění historické úlohy Pohraniční stráže a dobrého jména všech statečných ochránců státních hranic Československa.

         Podzimní sluníčko zapadlo, den uběhl jako voda, téměř veškerý „proviant“ byl spotřebován a kolem dvacáté hodiny se poslední rundou rozloučil i poslední účastník a my všichni, byť notně znaveni, jsme si oddechli, protože všichni, kteří se loučili, vyslovovali dík za zorganizování, průběh i atmosféru s dovětkem, že pokud jim to zdraví dovolí, přijedou příští rok zase - a to byla ta nejlepší náplast na naše bolavá těla.

A teď už opravdu nezbývá než skončit, ale …

         … až opětovně poděkuji všem, kteří se na, co do počtu účastníků rekordním, „Volarském setkání 2013” jakkoliv podíleli, protože bez jejich nasazení bychom toto setkání nebyli schopni zvládnout. Děkuji tedy ženám Daně Hargašové, Marušce Janáčkové, Daně Koldinské a Drahušce Zachové za to, že napekly tolik žádoucí domácí dobroty, ať sladké či slané, dvěma posledně jmenovaným i za pomoc po dobu celé akce, dále jednateli klubu Jardovi Koldinskému za brilantně zvládnutou roli ředitele logistiky a vedoucího výčepu, místopředsedovi Karlu Kubovi, praporečníkovi Ádovi Krátkému, hospodáři Láďovi Toušovi a revizorovi účtů Vincenci Repkovi za perfektně zvládnutou prezentaci a první kontakt s účastníky a nesmím zapomenout na kulinářského mistra Tomáše Baka, který pro nás všechny vytváří již po několik let nepřekonatelný gulášek, jakož i na jeho vnuka Michala za práce všeho druhu a profesionálně zvládnutou obsluhu zvukové aparatury. Stejně velký dík patří všem účastníkům, protože setkání organizujeme pro ně a je vcelku nepodstatné, že přijel rekordní počet. Podstatné je to, že si hraničáři odnáší oživené vzpomínky, někdy i nová přátelství a že některé „nabilo“ toto setkání energií na mnoho dalších dní. Děkuji i všem těm, kteří rozšířili můj hraničářský archiv o cenné materiály.

         A při vděku ještě jedno poděkování – Městskému úřadu ve Volarech za prominutí nájemného za užití Společenského sálu. Ušetřili jsme 1.000,-Kč, které užijeme na opravu a zvelebení, v prosinci loňského roku poničeného, pomníčku Rudouše Kočího.

 

František Zach
předseda KČP Rudouše Kočího Volary

Fotogalerie: Volarské setkání 2013

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>