Tábor smrti a utrpení v Lomnici

31.03.2016 09:03

Líčení zvěrstev, napáchaných za 2. světové války nacisty po celé Evropě zaplnilo již stránky mnoha knih. Lidé tak dostávají do rukou kroniku otřesných událostí, které nemají v dějinách obdoby. Pojďme si tedy několika řádky připomenout i události související se zajateckým táborem v Lomnici. Ty velice zdařile popsal Dr. Václav Štěpán a přímý účastník výstavby tábora Bohumil Steiner.

Tábor stál na okraji obce Lomnice, na parcele č.1629/1, která je sevřena železniční drahou a silnicí 1/45 směřující na Bruntál. Pozemek do doby než byly zabrány Sudety, vlastnil ředitel cukrovarnické společnosti sídlící v Praze, Dr. Joe Hartmann. Ten musel před Němci v roce 1938 uprchnout a jeho majetek, protože stranil Čechům, mu byl zabaven. S výstavbou tábora se započalo již na sklonku roku 1940. Jako levná pracovní síla sloužili němečtí vojenští trestanci, (Němci, Rakušané, Češi), později po zabrání Polska, i polští trestanci. Mimo nich zde pracovala celá řada stavebních firem.   Pro jednu z nich, která se nazývala „Arbeitsgemeinschaft Marisch Schőnberk Lobnik“, musel být svojí mateřskou firmou uvolněn i náš zmiňovaný, tehdy 16 letý Bohumil Steiner. V táboře bylo v té době ubytováno kolem 200 trestanců. Společně pracovali v lese za tratí, kde budovali základy pro budovy kasáren a muničních skladů. To jim bylo ovšem utajeno. Koncem června 1941 jsou trestanci odvezeni neznámo kam a tábor čeká na nové obyvatele.

Ti přicházejí záhy. Z Dětřichova nad Bystřicí, kde je železniční zastávka, přichází pěšky transport vojenských zajatců. Podle řeči je jasné, že se jedná o první vojenské zajatce armády Sovětského Svazu. Pozdějším sčítáním, které provedli civilní zaměstnanci, je zjištěno, že je jich tu ubytováno 800. Podstatně se mění zacházení se zajatci. Špatná strava, neustálé bití a týrání, namáhavá práce. To všechno jsou nově uplatňované  způsoby  zacházení s levnou pracovní silou. Jsou zpracována kriteria pro zacházení s válečnými zajatci. Ta nařizují, jak se mají chovat k zajatcům civilní zaměstnanci tábora, jak má být využita pracovní síla vězně a řadu dalších příkazů. Nelidské podmínky se samozřejmě začínají projevovat. Dochází k hromadným onemocněním, především tyfem, TBC, svrabem apod. Tomu odpovídá také úmrtnost. Zatímco v létě jde o 1 až 2 úmrtí denně, v zimě 1941/42 je úmrtnost obrovská a přerůstá v epidemii. Zpočátku je evidence zemřelých vězňů přesná, později se omezuje jen na číslo vězně a datum úmrtí. Také důvody úmrtí jsou neobvyklé a nedůvěryhodné. Není vyjímkou, že se uvádí jako důvod úmrtí otrava houbami v zimním období. Zemřelí zajatci jsou pohřbíváni na zvlášť odděleném hřbitově (dnes hromadný hrob s památníkem obětem) v těsném sousedství místního lomnického hřbitova. Vězeňského lékaře vykonává v té době MUDr. Julius Metzner z nedalekého Ryžoviště. Ten se v roce 1945, po osvobození Československa, za neznámých okolností zastřelil.

Dne 13.června 1942 opouštějí tábor jak vězni, tak i civilní zaměstnanci. Vězni jsou odsunuti neznámo kam. Ještě v témže roce je na místě společného hrobu postaven pravoslavný kříž. Válka pokračuje a v listopadu 1942 je zde znovu uvězněno 700 válečných zajatců, především občanů SSSR. Pracovní síla je ovšem již jinak ceněna než dříve. Opět vychází celá řada vyhlášek a nařízení, které upravují jak stravu, tak i pracovní dobu a zacházení s vězni. Vězňové pracují na výstavbě muničních skladů. Stavební práce řídil Alfred Mansky z Lomnice.

Jaké byly další osudy lomnického tábora nelze s jistotou určit. Ze změti neurčitých zpráv o fungování tábora, zřetelně vystupuje pouze jediná událost.  Dne 26. září 1944 došlo v prostoru muničních skladů pod Slunečnou k výbuchu vozu s minami. Výbuch usmrtil mimo řidiče auta, německého důstojníka a 4 válečné zajatce. Tato událost a dalších 11 mrtvých vězňů v únoru 1945 dokazují, že tábor sloužil ke svému účelu až do konce války. Poslední Němci odchází z tábora v noci z 6. na 7. května a tábor zapalují. V barácích, které nepodlehly požáru, byli po osvobození ČSR ubytováni několik měsíců sovětští vojáci. Po jejich odchodu, protože pro dřevěné domky nebylo patřičné využití, došlo k jejich úplnému zničení.

Je na škodu věci, že se nepodařilo žádný z objektů uchovat. Mohl do dnešní doby sloužit jako připomínka doby, která donesla do historie celé Evropy, našeho národa a i naší obce tolik bolesti a zvratů.  A tak místo kde stály, připomíná pamětní kámen a bolestné události společný hřbitov, na kterém leží celkem 323 válečných zajatců (konečný počet mrtvých uvádí kronikář Lomnice Karl Riedel). Obě tato místa jsou dnes majetkem obce. V roce 2005 byla společnými prostředky obce Lomnice a Ministerstva obrany ČR nákladem 200 tisíc Kč rekonstruována. Ke cti obce a jejich občanů slouží, že obě místa jsou vždy upravena a je o ně dobře postaráno. Jsou místem každoročních oslav osvobození obce Lomnice a místem návštěv škol a zájmových organizací. V roce 2015 navštívil  zdejší společný hrob ruský občan pocházející z dalekého sibiřského města Prekopjevsk, pan Alexandr Pavlovič Nikolajev, se svojí manželkou a vnučkou. Zjistil, že jeho otec leží právě u nás v Lomnici.

 

 

V Lomnici   březen 2016 

Ing Jaroslav Jelínek  člen KČP Bruntál

 

Poznámka autora.  Lomnice je obec s 500 obyvateli, ležící 13 km jižně od Bruntálu na silnici 1/45 směr Olomouc.