Koncentrační tábor ve Skrochovicích

13.06.2016 11:14

V rámci autozájezdu Morav­skoslezské krajské rady Klubu českého pohraničí, MěR KČP Bruntál a Opava 13. června po památnících odboje jsme navštívili mimo jiné památ­ník koncentračního tábora ve Skrochovicích u Úvalna.

Neuškodí si připomenout fakta o tomto táboře výtahem z textu „Koncentrační tábor ve Skrochovicích na podzim roku 1939“, jehož autorem je Andělín Grobelný:

„Tábor si zasluhuje naši po­zornosti proto, že byl jedním z prvních a že se zde v malém měřítku odehrávalo to, co poz­ději nacistické organizace a je­jich funkcionáři uplatňovali ve velkém v táborech daleko roz­sáhlejších.

Ve Skrochovicích zel prázd­notou starý cukrovar, nečinný od roku 1931. K němu upřela svůj zájem nacistická místa v Opavě. Vybrala asi 25 mužů z řad německé policie a 3 dob­rovolníky od Schutzpolizei a poslala je do Skrochovic s no­vým úkolem: připravit ubytov­ny pro tzv. ochrannou vazbu. Úpravy v cukrovaru postupo­valy velmi rychle, takže 15. září 1939 mohl být starý cukrovar předán novým účelům. Již na druhý den sem byli dopraveni první Poláci. Vedením příprav byl pověřen nechvalně proslulý válečný zločinec Heinrich Jockel, pozdější velitel věznice ge­stapa Malá pevnost v Terezíně. I ve Skrochovicích se osobně podílel na bití vězňů.

Tábor existoval až do 15. pro­since 1939 a podle dosavadních zjištění jím prošlo na 700 vězňů.

Většinou to byli občané pol­ské národnosti, v daleko menší míře zde byli Češi z Těšínská a Opavska. Tito vězňové patřili k nejrůznějším věkovým sku­pinám i rozličným sociálním vrstvám. Vedle šedesátiletých mužů sedmnáctiletí mladíci, vedle učitelů úředníci, kněží, jeptišky. Jako do všech kon­centračních táborů sem byli posílání také polští Židé - muži i ženy.

Vězňové byli ubytováni v přízemních místnostech bý­valého skladiště cukrovaru. Toto skladiště bylo ostnatým drátem rozděleno na několik oddělení. V místnostech o roz­měrech 25 x 10 metrů nebyly postele ani přikrývky, takže vězňové leželi na podlaze a při­krývali se vlastními kabáty či převlečníky. Přikrývky a slamníky byly opatřeny až později. Strava vězňů byla příliš jedno­duchá a nevydatná. Jedli třikrát denně. Ráno bramborovou po­lévku nebo sběračku černé ná­hražkové kávy se suchým chle­bem (dávka asi 15 dkg), k obědu obdrželi opět bramborovou po­lévku nebo „eintopf“ a k večeři špatný čaj nebo kávu se suchým chlebem. Trpěli tedy hladem.

Ošetření vězňů nebylo prak­ticky žádné. Sanitní službu vykonával pokrývač se zkuše­nostmi z první světové války. Při poranění nebyly pro vězně obvazy. Vážnější onemocnění znamenalo v táboře zpravidla smrt. Vězňové byli přiváženi většinou auty, v ojedinělých případech služebními auty gestapa. Když vystupovali z vozidel, strážní po nich řvali a tloukli je holemi, řemeny, karabáči, obušky, býkovcem nebo rákoskou po celém těle. Vězňo­vé procházeli nebo probíhali tzv. uličkou a byli přitom pro nic a za nic biti.

Za tři měsíce existence tábo­ra zemřelo a bylo zastřeleno 13 osob, všichni polské národ­nosti. Popravení byli pohřbeni na místě zastřelení, později byly mrtvoly vykopány a po­hřbeny v zelinářské zahradě vedle ostatních mrtvých. O poměrech v táboře dobře vě­děl i vládní prezident v Opavě, který navštívil s komisí tábor, aby schválil místo k pohřbívání mrtvých. Exhumační komise v květnu 1946 zjistila, že vý­povědi svědků se zakládají na pravdě a že většina obětí neze­mřela přirozenou smrtí, nýbrž následky týrání a bití, třebaže přípis gestapa skrochovickému starostovi z roku 1940 hovoří o takových příčinách smrti jako je tyfus, zápal plic, vodnatelnost, srdeční nebo mozkové mrtvice, tuberkulóza. Mrt­voly byly ukládány do hrobů v pytlovině, některé z nich byly několikanásobně ovinuty mě­děným izolovaným drátem, zpravidla utahovaným.

Skrochovický tábor byl zru­šen 15. prosince 1939, většina vězňů byla odtud převezena do

Sachsenhausenu.

Vybudování tábora bylo zá­ležitostí nacistických úřadů a ozbrojených složek. Avšak nacisté z říše spolupracovali při vedení a hlídání tábora se sudetskými Němci. Z řad ně­meckých občanů z pohraničí se rekrutovali členové pomoc­né stráže i Schutzpolizei, kteří nevybíravě zacházeli s vězni. Hitlerovský režim zde tedy počítal také s uplatněním páté kolony pro svůj potlačovatelský aparát a mnozí Němci z pohra­ničí to uvítali jako příležitost k uplatnění. Vedle policejně or­ganizovaných útvarů se do jisté míry podíleli na životě tábora také civilní občané německé národnosti ze Skrochovic a blízkého okolí, stejně jako ci­vilní úřady, jako například úřed­níci a experti vládního obvodu Opava v čele s vládním prezi­dentem dr. Fritzem Zippeliem. Mnozí z nich vystupovali proti Československu v roce 1938 se zbraní v ruce nebo se podíleli na podvratné činnosti, například řezník Willibald Nettek.

Část viníků byla po skončení druhé světové války potrestá­na. Avšak i skrochovický tábor zůstane jako výstraha před ne­bezpečím fašizmu, které trvá, o čemž svědčí činnost bývalých nacistů a henleinovců v sudetoněmeckém krajanstvu a účast dr. Zippelia v revanšistickém Witikobundu.“

                                                       Za Klub českého pohraničí,

MěR KČP Bruntál
Josef Halabala