64. výročí obrany republiky

01.08.2011 14:11

Jako každoročně, tak i v tomto roce jsme si se svými přáteli ze Slovenska připomněli historické události naší společné vlasti Československé republiky, které měly zásadní vliv na její obnovu po II. světové válce a nacistické okupaci našich zemí hitlerovským Německem. Nebyla to jen připomínka bojů československé armády, jednotek Sboru národní bezpečnosti a bývalých partyzánů s vetřelci a hrdlořezy Ukrajinské povstalecké armády známé pod pojmem banderovci, ale i vzpomínka na hrdiny Slovenského národního povstání. Letošního roku nám příroda přála a pobyt na Slovensku byl provázen slunečním svitem nadcházejícího podzimu. Jako vždy celý průběh této připomínky byl zahájen na pahorku Zvonica pod středověkým Strečnem. Zde u pomníku francouzských partyzánů-bojovníků Slovenského národního povstání, jsme se všichni sešli. Před vypuknutí povstání vedlo na území Slovenska partyzánský boj na 15 000 partyzánů, předních bojovníků národně osvobozeneckého boje slovenského lidu a ostatních národností. Slovenský národ ve svém boji proti klerofašistickým silám na Slovensku a německým nacistickým jednotkám nebyl osamocen. Symbolem toho je právě pomník na Zvonici. Již tento počet bojovníků partyzánských oddílů dokázal na sebe vázat značné síly wehrmachtu a armády klerofašistů. Jejich počty a výzbroj se vznikem povstání znásobily. Ty potom chyběly, na frontě proti Rudé armádě. Partyzáni účinně narušovali dopravní zásobovací komunikace směrem k frontě. To byly hlavní úkoly partyzánského boje a samotného Slovenského národního povstání vůbec. Západní okraj povstaleckého území procházel nedaleko na západ od Žiliny. Tuto frontovou linii hájili především slovenští vojáci žilinské posádky, kteří se přidali na stranu SNP. Situace zde nebyla příznivá, protože v týlu povstaleckých jednotek, v okolí Žiliny se nacházely značné pronacistické síly včetně německých. Síly snažící se porazit povstalce měly lepší výzbroj včetně dobře zásobené těžké techniky střelivem a pohonnými hmotami. Povstalecké jednotky byly nuceny se stáhnout na linii východně od Žiliny. K úpatí horského masivu Malé Fatry za tok Váhu. Zde se odehrály nejtěžší boje tohoto povstání. Hitlerovci proti povstání nasadili svoje zvláštní jednotky, které byly součástmi divizí SS waffen určených a cvičených pro boj s partyzány. Tragedií osudu byla výzbroj SS divize TATRA útočící ze severozápadu ve směru na Žilinu. Byly to tanky československé konstrukce LT – 35. K největší spokojenosti prezidenta tzv. Slovenského štátu doktora Jozefa Tisy se vyznamenala ve vraždění slovenských vlastenců protipartyzánská SS brigáda Dirlevanger, SS waffen Horst Wessel a Galicien. Jejich vyznamenávání se osobně účastnil. Když odcházeli ze Slovenska, netušili, že se sem v pozdějších letech budou vracet v tlupách banderovců či jako jednotlivci na své cestě do Rakouska a Německa s touhou po zahájení III. tentokrát vítězné světové války. Je třeba v této souvislosti se zmínit o skutečnosti, že touha po III. světové válce nebyla vlastní jen ukrajinským nacionalistům a hrdlořezům z wehrmachtu a waffen SS hitlerovského Německa, ale i občanům Československa jakými byli Mašínové, Paumer i doktorka Horáková, funkcionářka Československé strany národně socialistické v roce 1947 obhajující banderovce. Že by tuto touženou válku v prvé řadě nepřežily děti, které s podvýživou přežívaly tu druhou, to jim bylo šuma fuk. Již od roku 1945 na území východního Slovenska podnikaly tyto bandy výpady, kde rabovaly stále ještě válkou zbídačené samoty a dědiny s cílem získat potraviny. Pokud obyvatelé bránili svoje poslední jídlo, došlo k jejich zabíjení a vypalování obydlí. Po spáchání těchto zločinů se vracely zpět na území Polska, kde měly svoje základny na rozlehlém území polských Beskyd (Bieszczad). Nezvratným důkazem přítomnosti banderovců na území Slovenska bylo vydrancování vesnic Vydráň a Kalinovo v okrese Medzilaborce, odtud odvlekli tři příslušníky Finanční stráže a zavraždili je. V obcích Nová Sedlice, Zboj, Ulič a Kolbasov povraždili 18 obyvatel a obce vyloupili. Jedním z „kanálů“, kterým banderovci pronikali na území Československa, byl průsmyk Palota se železniční tratí a tunelem mezi Polskem a Slovenskem. Tomu bylo nutné v zájmu ochrany obyvatel Slovenska učinit přítrž. Vláda ČSR vyslala k obraně našich hranic jednotky Československé armády, tak jak nám o tom vyprávěl na minulých setkáních ve Varíně náš generál ing. František Šádek. Naši vojáci byli posilněni jednotkami Pohotovostního pluku 1 NB a později Pohraničním plukem SNB Slovensko. K obraně své vlasti se přihlásili i bývalí partyzáni z Čech, Moravy a Slovenska, kteří tvořili clony na místech předpokládaného postupu banderovců. Všichni tito lidé ještě nedostatečně zotavení po prožité nacistické okupaci, mnozí z nich se zažitým strádáním v koncentračních táborech či životě v ilegalitě, znovu nasazovali své životy. V době kdy na západ od našich hranic bylo rozhodnuto přijmout válečníky z Ukrajinsko povstalecké armády – banderovce a využít jejich schopností a zkušeností v případné válce proti sovětskému svazu, naší a dalších zemí, daly se jejich jednotky nazývané sotně, na pochod. Každá z těchto sotní měla 120 – 200 střelců. Správnou disciplínu těchto střelců hlídaly potom oddíly polního četnictva a bezpečnostních formací o síle 10-15 mužů mimořádně kvalitně vyzbrojených, jejichž naprostá oddanost byla zaručena tím, že šlo o Němce a kolaboranty, příslušníky SS. K tomu došlo po vzájemné dohodě vedení Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v Polsku a centrálou této organizace v Mnichově. Dokonale připravená trasa pochodu za přispění sil nepřátelských naší zemi na našem území, směřovala přes Slovensko, Moravu a jižní Čechy do Rakouska a Německa. Kdo se připletl do cesty nebo nebyl po vůli, stihl ho nejkrutější osud, smrt. Byly to právě tyto „bezpečnostní“ formace, které na trasách jejich postupu aktivně vyhledávali svoje oběti. Těmi byli Poláci, slovenští antifašisté, Židé a samozřejmě obránci lidovědemokratického zřízení a komunisté. Prováděli také násilné „odvody střelců“ z řad civilního obyvatelstva, kdo byl vybrán a nebyl ochoten vstoupit do UPA, byl zbit. Dezertéry popravovali okamžitě po dopadení před ostatními členy sotně. Vpádu do Československa se zúčastnilo šest celistvých sotní a nezjištěný počet jejich „bezpečnostních formací“. Proti obraně našich hranic, v nejvíce banderovci ohroženém prostoru na východě Slovenska, kterou tvořilo zvláštní uskupení „Ocel“ později přejmenované na „Teplice“ podléhající velení 10. pěší divizi v Košicích, vyrazily sotně Burlak, Chromenko, Brodyč, Bir, Chryn a Stach pojmenované podle krycího jména jejich velitelů. Početní stav odhadem 800 až 1.200 bezohledných, všeho schopných a dobře znalých válečníků a zabijáků. Sotně Bir, Chrin a Stach byly zastaveny a přinuceny k ústupu na polské území. Tyto sotně po tomto debaklu, značně oslabené se spojily pod velením Bira a pokusily se z území Polska probojovat na Ukrajinu, kde se chtěly přidat k tam řádícím tlupám nejvyššího atamana UPA, banderovského generála Čuprinky. Ten se však jejich posily nedočkal. Birova sotňa sestavená ze zbytků ostatních sotní byla při přechodu z Polska do Sovětského svazu rozprášena vojsky sovětské Pohraniční stráže a armády. Jejich velitel Bir vlastním jménem Ivan Kozieryňski, důstojník 14. divize waffen SS „Galizien“ byl v těchto bojích zabit. 

Cincibus Zbyněk nejstarší, srpen 2011

Fotogalerie: 64. výročí obrany republiky