Klub českého pohraničí, o.s.

Soustavné sledování a vyhodnocování činnosti kanceláří Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze i v dalších místech.
Soustavné sledování a vyhodnocování činnosti občanských sdružení, institucí a veřejných sdělovacích prostředků, které podporují snahy o revizi historické pravdy o příčinách, průběhu a výsledcích II. světové války a o odsunu německého obyvatelstva z Československa; zejména občanského sdružení Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Soustavné monitorování neobjektivního výkladu československých a českých dějin v literatuře, školních učebnicích, rozhlasových a televizních pořadech a v uměleckých dílech.
Organizování konferencí a seminářů k aktuálním politickým, ekonomickým a sociálním problémům a k výměně zkušeností z činnosti územních rad a klubů.
Účast na protestních akcích organizovaných odbory a dalšímu organizacemi proti omezování ekonomických a sociálních práv občanů.
Pořádání různých sportovních, kulturních a podobných veřejných akcí pro děti, mládež i dospělé.
Pořádání vědomostních a uměleckých soutěží pro školní mládež.
Zakládání sekcí ochránců československých státních hranic v dalších klubech a při dalších územních radách.
Zakládání nových klubů s cílem dosáhnout vzniku okresních rad ve všech okresech České republiky.
Zabránění zániku existujících klubů.
Rozšíření dopisovatelské činnosti do zpravodaje Hraničář.
Zvýšení počtu odběratelů zpravodaje Hraničář.
Systematické vedení archivu.
Pokračování v ediční činnosti.
Soustavná aktualizace webových stránek.
Uspořádání celostátní konference k 20. výročí vzniku Klubu českého pohraničí, o. s., v roce 2012.
Spoluúčast při pořádání mezinárodního setkání ve Varíně, na vrcholu Zvonica, případně i na dalších místech Slovenské republiky.

8. ledna 2012.

nahoru

Přátelské setkání v Berlíně.

Málokdo z nás si uvědomuje, kolikrát v životě použil slovo přátelství, aniž se nad jeho obsahem hlouběji zamyslel. To slovo je na první pohled zcela obyčejné, ale ve svém významu představuje cosi, co funguje pouze mezi lidmi, jejichž srdce jsou naplněna stejným vztahem jak k minulosti, tak k současnosti.

Klub českého pohraničí je prostředím, ve kterém právě slovo přátelství není vůbec prázdným pojmem, nýbrž naopak. Své spolehlivé přátele máme jak okolo sebe, tak ve spřátelených sdruženích a společnostech, jak v České republice, tak i na Slovensku. Téměř dvacetiletá práce Klubu se již dávno dostala k přátelům v Německu, jmenovitě k vedoucím představitelům společnost „grh“(Společnost pro právní a humanitární pomoc). Tato společnost soustřeďuje příslušníky armády někdejší NDR a tedy u příslušníků ochrany státních hranic. Díky této organizaci je poskytována pomoc těm příslušníkům, kteří byli souzeni a odsouzeni soudy spolkové republiky Německa mnohdy pouze za to, že veleli v armádě NDR, ale k tomu trochu později.

Již tradičně se v podzimních měsících roku koná celostátní shromáždění Společnosti. Na těchto celostátních jednáních je hodnocena jak společensko-politická situace, ve které Společnost rozvíjí svou činnost, ale ve vystoupeních představitelů vedení společnosti i dalších účastníků diskuse zaznívá, také hodnocení dosaženého a plány pro budoucí práci Společnosti.

Vedení Národní rady KČP na svém zasedání rozhodlo, v letošním roce vyslat do Berlína delegaci ve složení – předseda NR KČP Ing. Karel Janda a členy delegace byli schváleni předseda Jihočeské KR JUDr. Gustav Janáček a předseda Moravskoslezské KR Jan Gara. Tato delegace odjela 21. 10. 2011 do Berlína, kde byla očekávána přáteli Karl Heinz Wentem a Karl Heinz Kathertem na architektonicky velkolepě řešeném hlavním berlínském nádraží.

Naše delegace byla pak vřele přijata v centrále společnosti v bývalé budově Neues Deutschland. Přítomna již byla delegace z Polska, vedená gen. Zbigniewem Schurou. Nebudu komentovat jednotlivá vystoupení členů delegací ale pokusím se vám, získané poznatky zprostředkovat tak nějak souhrnně.

Z vystoupení německých přátel je jen obtížně pochopitelné, kdo si vlastně před více jak dvaceti lety přál sjednocení dvou německých států, které oba měly naprosto totožný mezinárodně právní statut.
Vůbec nedošlo ke spojení dvou armád, ale armáda NDR byla tehdy zrušena a ani ne třetina byla blahosklonně převedena do Bundeswehru
Naprosto odlišně jsou důchodově ohodnoceni důstojníci bývalého spolkového státu a NDR (vojenský důchodce NSR má 2x až 3x tak větší důchod než hodnostně a funkčně stejný příslušník armády NDR).
Značná část výrobních kapacit NDR byla ze spolkové části doslova „vybrakována“ a následně zavřena. Stejně to dopadlo s mnohými výzkumnými ústavy. Pokud zůstaly, tak vedení bylo svěřeno dosazeným odborníkům ze starých spolkových zemí. Obdobně se tak dělo i s úřady.

Tento souhrn obsahuje spoustu drobných odlišností, ale ve své podstatě se dá říci, že bývalý stát NSR se doslova a do dnešní doby mstí za to, že vůbec NDR existovala. Vůbec se nebere na vědomí skutečnost, že NDR byla suverénním, mezinárodně právně uznaným státem, členem OSN. Avšak zacházeno s nimi je do dnešní doby jako s poddanými a méněcennými. Opět se na tomto místě vkrádá otázka: „ Kdo si vlastně přál spojení obou německých států? Bylo to spojení vůbec rovnoprávné?

Viděli jsme i místa, kde stála bývalá „berlínská zeď“. Víte nikdo z nás a snad nikdo si nepřeje mít při své činnosti nějaké oběti. Ani příslušníci pohraniční ochrany si tuto skutečnost nepřáli a přesto zde byly oběti těch, kteří se snažili překonat technická a stavební zařízení OSH (o těch se monstrózně hovoří a ukazuje se, jak zlí byli ti strážci hranic z NDR) a pak zde ale byly i oběti ochránců státních hranic a nebylo jich vůbec málo. O nich se ale mlčí, samozřejmě v praxi kapitalistického státu známá praxe (kapitalistická společnost je již taková). Česká delegace k desce s těmi, kteří při OSH položili své životy, položila květiny. Viděli jsme toho o „berlínské zdi“ napsaného hodně a z toho všeho jsme zjistili, že vše je naprosto jasně vytrženo ze souvislostí celosvětového a evropského vývoje. Nikde v dostupných materiálech není hovořeno o „studené válce“, jako o zbrani kapitalistických států. Socialistické státy (tzv. komunismus) se podle jejich názoru neměl právo bránit tlaku západu. A když se bránil, tak podle jejich verze protiprávně. Jak podivné?

Ovšem tou velkou podivností je skutečnost, že Sovětská armáda z Německa (byť vítěz II. sv. války) musel odejít, ale americká armáda je zde do dnešní doby. Byly to socialistické státy, které měly snahu ve svých mezinárodních vztazích uplatňovat politiku rovnoprávného soužití států s rozdílným společenským zřízením. Studená válka však byla pro kapitalistické státy přijatelnější. Ano, udolat jimi nenáviděný „komunismus“, to je jejich utkvělá představa, která došla naplnění, ale jakého? Vždyť ten jejich komunismus nikdy nikde nebyl. Byla zde a stále zde zůstává pouze myšlenka, idea.

Je naprostou skutečností, že jsme se mezi německými přáteli po celou dobu pobytu cítili jako mezi svými a oni nám to dávali při každé příležitosti znát a toho si člověk musí vážit.

Tuto skutečnost nehodnotím pouze z projevů vedoucích představitelů Společnosti, ale třeba i z potlesku téměř 350 účastníků podzimního setkání, když jim byla představována delegace KČP. Jednání shromáždění bylo intenzivní a na tribuně se střídali členové Společnosti z různých míst Německa.

Shromáždění mělo i své hosty. Za všechny je nutné jmenovat posledního ministra obrany NDR arm. gen. Heinze Keslera. Značný ohlas mezi přítomnými mělo vystoupení předsedy NR KČP. V jeho závěru za pomoci členů naší delegace KČP byla předána vedoucím představitelům „grh“ ocenění KČP jako výrazu uznání za vykonávanou činnost a prohlubování spolupráce s KČP. Právě tato spolupráce by se mohla pro NR stát předlohou jakým směrem vést mezinárodní aktivity KČP. Památkou pro všechny pak byla pořízená společná fotografie oceněných s naší delegací 22. října, v pozdním odpoledni jsme pak s velkým uspokojením z Berlína odjížděli. Byli jsme si vědomi toho, že byl vlastně učiněn další významný krok na cestě spolupráce s těmi, se kterými nás spojuje jak minulost, tak současnost. Velkou devizou je fakt, že si toto uvědomují obě strany.

I ve vlaku domů do Prahy jsme se neustále vraceli k tomu, co jsme viděli a vyslechli. Tady jsme se kromě i jiného shodli na tom, že ještě i v dnešní době jsou státní hranice, které jsou kromě demarkace tvořeny takovými technickými a stavebními prostředky, proti nimž je i bývalá „berlínská zeď“ téměř dětskou stavebnicí. Také tady nesmyslně umírají lidé a to jen proto, že si kdosi vymyslel ochranu svých zájmů, ale to socialistické státy, byť subjekty mezinárodního práva nesměly, To smí pouze tzv. západní demokracie. Oni dnes smějí i další samolibosti, které zaráží normálně myslící lidi, ale o tom snad někdy jindy.

JUDr. Gustav Janáček předseda
JčKR KČP

Fotoalbum

nahoru

Rozhovor Karla Jandy, předsedy KČP pro český levicový deník Haló noviny.

Žijeme v době snahy o absolutní negaci pravdy

Zákon o protikomunistickém odboji byl v Poslanecké sněmovně pravicovou většinou přijat.

Tím se vlastně pohraničníci, kteří padli při ochraně hranic, stali negativními postavami minulosti. Bránili totiž »socialistické« hranice, a to se zřejmě nemělo. Jak tuto situaci vy, předseda celostátní rady KČP, chápete?

Zákonem o účastnících odboje a odporu proti komunismu získávají postavení válečného veterána s významnými jednorázovými i trvalými peněžitými nároky ti, kdo v době od 25. února 1948 vedli ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj proti socialistické výstavbě Československa. Mezi ně jsou ustanovením §3 odst. 1 tohoto zákona zahrnuti též ti, kdo prováděli sabotáže, kdo spolupracovali se západními zpravodajskými službami. Postavení válečného veterána se dostalo i převaděčům přes hranice a agentům západních rozvědek, kteří při plnění svých úkolů oběma směry překračovali československé státní hranice. Válečnými veterány se stávají i agenti-chodci, jejichž posláním byly též teroristické akce vedoucí až k vraždám funkcionářů místních a okresních národních výborů a funkcionářů JZD.

Vybudování vojskové ochrany československých státních hranic na základě zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic, se stalo nutností. Příslušníci Pohraniční stráže se ochranou státních hranic významně podíleli na zajištění podmínek pro rozvoj národního hospodářství. Nemálo z nich přišlo o život v přestřelkách s narušiteli státních hranic, nemálo jich bylo zákeřně zavražděno. Seznamy příslušníků Pohraniční stráže a ochrany státních hranic, kteří položili své životy při plnění služebních povinností, jsou umístěny na webových stránkách Klubu českého pohraničí, o.s. (KČP): www.klub-pohranici.cz.

Činnost Pohraniční stráže byla významnou překážkou pro uskutečnění mnohých připravovaných akcí proti socialistické výstavbě naší vlasti. Proto ta šířená nenávist proti bývalým příslušníkům Pohraniční stráže, nejen proti vojákům z povolání, ale i proti těm, kdo v Pohraniční stráži vykonávali základní vojenskou službu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Řadu konkrétních situací je možné najít na výše citovaných webových stránkách a v publikacích vydaných v ediční řadě KČP. Pokusím se přesto o uvedení příkladu.

Příběh, o kterém budu mluvit, se udál nedaleko hraničního přechodu Halámky na jihu Čech 30. září 1951. Dvoučlenná hlídka při pochůzce svým úsekem střežení se zastavila na křižovatce lesních cest, několik desítek metrů od hranice s Rakouskem. Blížil se okamžik, kdy měli pokračovat. Vtom od nedalekého hraničního kamene zaslechli hovor v němčině. Pak ticho, přerušené po chvíli zapraskáním větvičky. Tři postavy přeběhly přes úzkou lesní cestu. Pohraničníci se připravili. Přicházející neznámé postavy vyzvali »Stůjte! Ruce vzhůru!« Jejich reakcí však bylo rychlé ulehnutí do trávy a zahájení palby proti pohraničníkům. Ti tak byli nuceni střelbu opětovat. Zakrátko střelba ze strany narušitelů hranice ztichla. Stáhli se zpět na území Rakouska. Velitel hlídky teprve nyní spatřil člena hlídky, jak leží s obličejem zabořeným do mechu, jeho ruce křečovitě svíraly samopal, z hlavy mu vytékal pramínek krve. Vojín Pohraniční stráže Adam Ruso byl mrtvý. Těšil se, že se zanedlouho vrátí domů, k maďarským hranicím, ke své ženě, svým dvěma dětem a ke své práci. Nevrátil se. Padl, jako jeden z mnoha, při ochraně československých státních hranic. Padl rukou těch, kdo jsou dnes hrdiny protikomunistického odboje. On je podle dnešních měřítek zločincem.

Jste předsedou Klubu českého pohraničí, ale - i když jsem začal otázkou o pohraničnících - jeho členy nejsou jen členové Pohraniční stráže z let předlistopadových. Kdo se vlastně může stát členem KČP?

KČP je občanským sdružením s celostátní působností. Vznikl v červenci 1992 v severočeském Chomutově. V současné době máme vybudovanou fungující celostátní organizační strukturu. Základem naší činnosti jsou místní a městské kluby. Jejich činnost koordinují okresní rady a krajské rady ustavené ve všech 14 krajích České republiky, včetně hlavního města Prahy. Úprava stanov přijatá VIII. národním sněmem umožňuje členství v KČP každému občanu České republiky i jiného členského státu Evropské unie, který souhlasí s programem a praktickou činností KČP. Na východním Slovensku a ve středním Pováží máme již desítky členů. Složení naší členské základny je pestré, a to jak po stránce profesní, vzdělanostní i věkové. Nejsme ani světonázorově plně homogenním celkem. Spojuje nás československé vlastenectví, vřelý vztah k naší vlasti a pocit odpovědnosti za její šťastnou a sociálně spravedlivou budoucnost. Je proto logické, že do našeho občanského sdružení našly cestu tisíce bývalých příslušníků Pohraniční stráže. Jejich přesný podíl na více než sedmitisícové členské základně a daleko silnější základně sympatizantů však neznáme.

Udržujete styky s podobnými kluby či organizacemi v zahraničí? S kterými?

Dlouhodobě se snažíme o spolupráci s obdobnými občanskými sdruženími či jinými podobnými subjekty v sousedních, zejména slovanských, státech. Dobře se vyvíjí například spolupráce na oblastní úrovni s některými polskými organizacemi.

Již dlouhodobě nejširší spolupráci máme s několika občanskými organizacemi v Německu. Více než 10 let úspěšně funguje vzájemná spolupráce s Revolučním svazem přátel se sídlem v Drážďanech. Od roku 2002 se začala rozvíjet součinnost se Společností právní a humanitární pomoci se sídlem v Berlíně. V ní jsou jako samostatná sekce zapojeni bývalí příslušníci pohraničního vojska Národní lidové armády bývalé NDR. Po několik let existuje systematická spolupráce jedné její organizační složky s Okresní radou KČP v Chebu. I zde se tedy rozšiřuje spolupráce na regionální úroveň. Nově byla zahájena součinnost s protimilitaristickou organizací sídlící v Kolíně nad Rýnem.

Pravicová vláda dělá vše pro to, aby vymazala historickou pravdu z povědomí lidí. Proto ještě otázka: Co děláte pro osvětlení skutečné pravdy?

Žijeme v době snahy o absolutní negaci pravdy o skutečném životě v Československu před politickým a ekonomickým převratem vyvolaným událostmi v listopadu 1989. Účelové, kvalifikovaně podávané nepravdy a lži o historii českého a slovenského národa a československého státu v době socialistické výstavby Československa ovlivňují zejména mladou generaci. Ta je snadno ovlivnitelná, většinou nemá dostatek životních zkušeností a mnohdy jí chybí zájem o poznávání dějin vlastního národa. Ale často jsou úspěšně ovlivnitelní i lidé, u kterých bychom mohli předpokládat odolnost proti zkreslování historie. Pravda nesmí odejít s námi, kdo jsme byli účastníky budování ekonomické základny a společenského rozvoje naší vlasti. Velkou pozornost věnujeme práci s mládeží, zejména se žáky středních škol a vyšších ročníků základních škol. S mírou úspěšnosti spokojeni být nemůžeme. Některé naše okresní rady nebo kluby pořádají ve školách besedy k významným historickým výročím. Účinnou formu spatřujeme v pořádání zájezdů dětí do objektů nacistických koncentračních táborů. V některých krajích se úspěšně začíná rozvíjet pořádání výtvarných soutěží a branně vlasteneckých her.

Každoročně vydáváme alespoň jednu publikaci, dokumentační či beletristickou. Naše knihy nejsou určené pro pamětníky. Patří především do rukou studentů a dalších mladých lidí, kteří jsou zahlcováni účelově upravenými nepravdivými i lživými informacemi o systému ochrany československých státních hranic s cílem vyvolat v nich odsouzení Pohraniční stráže a jejích bývalých příslušníků.

Pořádáme veřejná shromáždění, zejména k významným nebo znevažovaným dějinným událostem. Poslední takovou akcí bylo shromáždění konané dne 5. července 2011 v Babicích. Jeho účelem bylo říci jasně a otevřeně pravdu o teroristických aktivitách na Třebíčsku, které vyvrcholily 2. července 1951 zákeřnou vraždou funkcionářů místního národního výboru.

K 90. výročí vzniku Československa jsme vybudovali a dne 26. října 2008 odhalili pomník ochráncům československých státních hranic padlým při jejich ochraně a obraně od roku 1918 do zániku československé federace. Letos k tomuto pomníku na hraničním Cínovci přibyl další. Dne 2. července jsme odhalili pomník ochráncům čs. státních hranic v Krásné, nejzápadnější obci ašského výběžku.

Řadíte se mezi opoziční proudy. Jak vůbec spolupracujete s jinými opozičními organizacemi nebo stranami?

KČP je jednou ze zakladatelských organizací Koordinačního centra vlasteneckých organizací. To je volným seskupením občanských sdružení, která svým programem i svou činností jsou veřejně v opozici vůči hospodářské, sociální i zahraniční politice vedení České republiky.

Snažíme se o otevřenou spolupráci se všemi politickými stranami s výjimkou pravicově extremistických, které určitým skupinám občanů upírají základní lidská práva. Představitele parlamentních stran pravidelně zveme i na naše významné akce. Pochopení a zájem však nacházíme zásadně jen u KSČM, jak na okresní úrovni, tak i na úrovni celostátní. Vážíme si možnosti široké spolupráce s organizacemi komunistické mládeže.

Co vám nejvíce vadí na činnosti současné koaliční vlády?

Nemůžeme vyjádřit souhlas snad s žádnými kroky současné vlády. Odmítáme přímé i nepřímé zapojování České republiky do vojenských akcí NATO a USA proti jiným státům pod záminkou boje proti terorizmu a z jiných podobných pseudodůvodů. Za zločin na budoucnosti národa považujeme tzv. reformy důchodového a zdravotního systému a zavádění školného na veřejných vysokých školách.

S politováním však dodávám, že tato vláda je výsledkem svobodných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Je tedy důsledkem svobodného rozhodnutí většiny občanů.

Jste pravidelným účastníkem porad probíhajících pod názvem Koordinace levicové jednoty. Tady také postupně vzniká platforma Společenství Práce a Solidarity. Jak tuto platformu chápete?

Ano, již dlouhodobě se zúčastňuji KOnferencí LEvicové JEdnoty. Tato jednání jsou místem sjednocování názorů pro další postupy levicových seskupení. Vznik Společenství Práce a Solidarity (SPaS) jako společné platformy odborů a občanských sdružení a iniciativ jsem uvítal. Považuji to za užitečný a nutný krok k dosažení vyšší účinnosti obecného odporu proti škodlivé činnosti Parlamentu ČR a vlády. SPaS se může stát formou spolupráce všech, kdo nesouhlasí s asociální politikou vlády. Může spojit zájmy a aktivitu všech levicových sil.

Jaký vaše organizace může mít pro SPaS přínos?

I při pestré světonázorové skladbě členstva je možné považovat KČP za jednoznačně levicovou organizaci. Odborná a politická kvalifikovanost, statečnost a dovednost vedení na všech stupních organizační struktury, téměř dvacetiletý dynamický rozvoj v prostředí ideově nikoli přátelském – to jsou hodnoty, které můžeme nabídnout této nově tvořené občanské platformě. Naše široká členská základna organizovaná ve všech krajích a na ni navazující množství našich příznivců umožní skutečnou plošnou účinnost dohodnutých postupů.

Až se bude hovořit o programových cílech, co chcete hlavně prosazovat?

Domnívám se, že je nutné, aby se SPaS stal kvalifikovaným, důstojným a obávaným oponentem současné vládní moci, především v jejích asociálních postupech proti většině občanů vlastního státu. Podmínkou úspěšnosti je principiálnost, důslednost a důraznost. Od »dětských« aktivit typu »uvaříme vládu« je nutné přejít k činům, v nichž bude vláda jasně vidět odhodlanost, neuplatitelnost a neústupnost svých oponentů. Podpořili jsme svými prohlášeními i účastí červnovou stávku dopravních odborů. Žádná stávková pohotovost nebo happening, jen stávka může vládu zastavit v jejím počínání. Důležité je nedělat akce pro akce, ale pro potřebný výsledek.

Haló Noviny dne 25. 7. 2011; Jaroslav Kojzar

Člověk na kterého nelze zapomenout.

Lesy šumí smutnou píseň
bouře stromy vyvrací
do srdcí nám padá tíseň
Jaroslav se nevrací...

Vypůjčil jsem pozměněná slova známé písně Hraničář , abych vzpomněl na kamaráda a přítele pplk. PS Jaroslava Michálka, který zasvětil podstatnou část svého života službě při ochraně československých státních hranic. Jaroslav sloužil u 9. Poběžovické brigády PS, později u Domažlické brigády PS a to v letech 1957 – 1991, kdy na vlastní žádost odešel do zaslouženého důchodu. Měl zájem zaznamenat pro další generaci činnost OSH, což se mu spolu s bratrem Josefem, synem Petrem a zejména s podporou jeho manželky Věrky plně podařilo.

Osobně jsem jej poznal někdy v roce 1999, kdy se začalo hovořit o tom, že by se bývalí ochránci státních hranic mohli sejít na 1. celostátním setkání. Po příkladu některých sekcí OSH včetně Blovické , která byla doménou Jaroslava Michálka a jeho přátel se to po značných dlouhotrvajících přípravách plně podařilo a v roce 2001 se uskutečnilo 1. celostátní setkání v Poběžovicích. Jaroslav Michálek, zapálený hraničář, byl jedním z těch, jejichž zásluhou se záměr podařil uskutečnit tak, že do místa setkání se tehdy nedostali všichni účastníci, kteří přijeli a to pro nedostatek místa v sále. Později jsem s Jaroslavem prožil nezapomenutelná setkání jak u něho doma v Blovicích, kde se pravidelně scházejí bývalí OSH, poznal jsem spolu s dalšími přáteli celou jeho rodinu, vždy jsme byli vítáni jako nejlepší přátelé. Nezapomenutelné chvíle jsem zažil, když vzal do ruky jeho harmoniku a spolu s bratrem Josefem , manželkou Věrkou , někdy i synem Petrem a všemi přítomnými kamarády jsme si zavzpomínali prostřednictvím hraničářských písní na doby strávené při těžké službě na hraniční čáře. Kromě vojenských jsme zpívali krásné české i slovenské písně, které Jaroslav a my všichni tolik milujeme.

Jen jedno přání v srdci mám poznati Šumavu……………..

Touto skladbou téměř vždy začínal své vystoupení a protože uměl krásně zpívat, byl to vždy umělecký zážitek. Šumavské hvozdy mu byly stejně předrahé, podobně jako Brdské pod jejichž krásnými scenériemi se nacházejí Blovice.

Na staré Mohelně na státní hranici……………….

To byl a je náš hraničářský hymnus, který zazněl vždy, když jsme seděli u výborného jídla a pití, které vždy připravovala jeho milá manželka Věrka. Když se odhaloval pomník OSH na Cínovci v říjnu 2008, byl to opět Jaroslav, který doplnil program mluveného slova písněmi, které jsou na jeho vzpomínku zaznamenány a staly se nepostradatelnou výbavou mnoha lidí.

Krásná je krásná naše česká zem…………….

Jaroslav byl horoucí vlastenec hájící svoji rodnou zemi. Těžce nesl období po převratu v roce 1989, kdy došlo ke zcizování, rozkrádání a rozprodávání majetku České republiky do rukou lidí, kteří se nepodíleli na jeho tvorbě, nesouhlasil stejně jako řada prostých lidí s převodem cizích hodnot do rukou zahraničního kapitálu. Velice smutně hovořil o devastaci kultury a dalších společenských hodnot, kdy se pomalu a jistě likviduje národní kulturní bohatství České republiky. Dokázal vždy na správném místě poukázat na nešvary plynoucí z popřevratového vývoje a snažil, se pokud mu síly stačily, konkrétně se podílet na zachování historických hodnot a pravdy o historii naší vlasti.

Pak přišel smutný den 14. červenec 2011, kdy nás zasáhla nečekaná zpráva hovořící o tom, že Jaroslav ve věku 74 let od nás navždy odešel. Jeho odchod je pouze fyzický, ale v našich srdcích prostých hraničářů bude mít nadále svoje místo stejně jako u své milované Věrky a všech rodinných příslušníků. Na takové lidi jako byl on se nezapomíná. Kdykoliv přijedeme k jeho rodině na posezení, s úctou a láskou vždy vzpomeneme na jeho v pravdě lidské vlastnosti. Vždy se s pietou a úctou postavíme před jeho snímek, nad kterým je umístěna jeho uniforma a nepostradatelná zelená brigadýrka.

Prošel jsem širé kraje a mnoho předlouhých cest jen jedna cestička bude nás vždy do Blovic vést…………… ta cesta půjde k Tobě, milý Jaroslave, k Věrce, Pepovi a celé Vaší rodině .

KČP

Za tisíce kamarádů, kteří sloužili na hraniční čáře vzpomíná
Jirka Pokorný Beroun
foto: Miroslav Maršálek

Informační a metodický list

Německá revanšistická kancelář začala v Praze působit v roce 2002/2003. Registrována v Obchodním rejstříku ČR 2. 12. 2002 jako Informační středisko Sudetoněmeckého Landsmanšaftu v Praze. Prvního dubna 2003 vláda ČR o uvedené kanceláři jednala. Bylo konstatováno, že neexistují žádné důvody obav z její činnosti a působení, i když to bude působit kontraproduktivně. Sídlo kanceláře Praha 1, Tomášská ulice.

I. Zaměření činnosti kanceláře

Získávat vytypované české politiky a osobnosti, spolky a organizace k politické podpoře takzvaných požadavků vedení spolků odsunutých Němců z ČSR.
Mapovat veřejné mínění v České republice na vztahy ke SRN a spolkům odsunutých Němců.
Využívat kontaktů se skupinou signatářů „Společného prohlášení 105 českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci“ z 28. 3. 1995 jehož text je součástí tohoto listu.
Písemné informace , rozbory a doporučení předávat do vedení spolků odsunutých Němců v Bavorsku – v Mnichově i na jiná místa ve SRN.
Rámcově činnost kanceláře využívá: „Smíření 95“, „Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z 27. února 1992. Dále je to „Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“ z 21. ledna 1997. Závěry z jednání představitelů ČR a SRN.
Navazovat kontakty a využívat organizace a spolky německé menšiny v České republice:
- Kulturní svaz
- Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Toto shromáždění zastřešuje 12 středisek míst pro akce Němců pro jejich setkávání. Současně působí 10 regionálních svazů a mládežnické organizace JUKON.

Od roku 2007 má v České republice německá menšina své zastoupení v Domě národnostních menšin v Praze.

II. Ideologický a organizační rámec

Kancelář revanšistů v Praze využívá prokapitalistického režimu v ČR, který toleruje její činnost a působení.
Přední politická pozornost kanceláře a vedení spolků odsunutých Němců v Bavorsku je věnována Karlu Schwarzenbergovi, ministru zahraničních věcí ČR. V roce 2007 přijal a pro tisk ve SRN potvrdil pojem „vyhánění“, místo odsunu Němců z osvobozené ČSR po porážce fašistického Německa ve druhé světové válce. Vláda SRN vyznamenala Karla Schwarzenberga vysokým státním vyznamenáním Za zásluhy o Německo!
Senátor ČR Rostislav Slavotínek (KDU-ČSL) v říjnu 2010 tlumočil řediteli kanceláře Peteru Bartonovi poděkování za starost a péči o četné sudetské Němce a za účast na mnohých akcích malostranské pobočky sudetoněmeckého Landsmanšaftu. (Sudetendeutsche Zeitung 5. 11. 2010 str. 2.)
15. 1. 2010 režisér Juraj Herz obdržel v Mnichově v Bavorsku filmovou cenu za režii česko-německo-rakouského filmu „Habermannův mlýn“. K tomu finanční částku 10.000.- eur. Zemské noviny vydávané v ČR za finanční podpory vlády ČR k obsahu tohoto filmu dne 16. 11. 2010 m. j. uvedly: „Film to v mnohém přehání, ale jsme vděčni, že byl vůbec natočen, než se na toto téma zapomene“.
28. 11. 2010 režisér David Vondráček ve Frankfurtu nad Mohanem převzal cenu „Franze Werfela za lidská práva“ za „dokument Zabíjení po česku“, ukazující „masakry na Němcích v ČSR po skončení druhé světové války v Evropě. Také finanční odměnu 10 000.- eur. Cenu udělila Nadace německých vysídlenců, kterou vede Erika Steinbachová předsedkyně Svazu vyhnanců ve SRN. K udělení ceny hovořil z ČR Petr Uhl. Vedení spolků odsunutých Němců označuje někdy Petra Uhla jako mluvčího „levice“ z ČR!! To má klamat veřejnost a vytvářet dojem jakoby levicové síly měnily své názory a postoje k německým revanšistickým spolkům.
Televizní kampaň v ČR ohledně „masového hrobu“ Němců v Dobroníně (podzim a konec roku 2010) je součástí širší kampaně, která má uvnitř ČR šířit dezinformační názor o „ chudácích Němcích“ a „zlých Češích“. Aby se o tom diskutovalo. A tím otevřít prostor pro zahájení „dialogu mezi oficiálními místy v Bavorsku a v České republice. V tomto směru působila zmíněná kancelář v Praze.
Odsun Němců je klíčové téma, které má otevřít cestu k rozsáhlé revizi dohod antifašistické koalice z Postupimi v roce 1945.
Kulturní středisko ČR v Mnichově organizuje kontakty a akce s vedením spolků odsunutých Němců z ČSR a sudetoněmeckou nadací Eriky Steinbachové. Spolupráce s pražskou kanceláří je kladně hodnocena.
Generální konzul ČR v Mnichově Josef Hlobil vysoce hodnotí rozvoj kontaktů mezi vedením spolků s některými politiky v ČR.
Bavorská vláda uvolnila pro Sudetoněmeckou nadaci na období 2011 – 2012 finanční částku 300.000.- eur. Cílem je prohlubování studie „dějin vyhnaných Němců z ČSR a dalších zemí“.
Zvláštní pozornost věnuje revanšistická kancelář v Praze budování a obsahovému zaměření výstav na některých místech v ČR. Platí to také pro muzea, jejich pojetí a využitelnost.
Dlouhodobá pozornost je věnována muzeu „Dějiny Němců v českých zemích“ v Ústí nad Labem. Toto muzeum je dáváno za vzor ostatním pohraničním oblastem v ČR, a nejen pohraničním.
Bavorská zemská vláda přednostně podporuje budování „Sudetoněmeckého muzea v Mnichově“.
Ministerstvo kultury ČR v září 2010 vypracovalo s německou společností Collegium Bohemicum plán „Trvalé výstavy k dějinám Němců v Čechách“ v Ústí nad Labem. Tato výstava a její personální obsazování má do budoucnosti zajišťovat provádění obsahové a metodické pomoci uvnitř ČR ve směru k obdobným zařízením. Například v Brně, Jihlavě, Chebu, Plzni, Liberci, Bruntále atd.
12. 10. 2010 se v Praze konala mezinárodní konference k tématu „ Národní menšiny a integrace zahraničních občanů během 20 let svobody“. V roce 1950 bylo v Československu 158 000 Němců, v roce 2001 bylo v České republice 39 000 Němců. Otázka početnosti Němců v ČR si zasluhuje v příštím období větší pozornost než doposavad. A to ve všech souvislostech.
25. 10. 2010 byl otevřen nový konzulát ČR a Český dům v Düsseldorfu.
29. 10. 2010 ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwazenberg navštívil Bavorsko. Jednalo se o těsnější zahraničně politické koordinaci. Hovořilo se o „jednotě ČR a Bavorska“ i o možné návštěvě bavorského premiéra Seehofera v Praze. Současně byl otevřen Honorální konzulát v Norimberku.
Připravuje se projekt „Euroregion Dunaj-Vltava“. V podnikatelské sféře by měl spojovat a koordinovat činnost. Také i v kulturním a životním prostoru Norimberk, Plzeň, Řezno, Linec a Pasov. V Prachaticích o tom nedávno hovořil bavorský politik Martin Kastler (CSU). Podle něho by tím přátelství Bavorska s Českou republikou jen získalo.
Pokračuje propagace projektu „Občanská obnova Sudet“ na severní Moravě a jinde. Zdůrazňuje se nabízená pomoc od odsunutých Němců.

III. Některé pracovní poznatky a doporučení

Vlády ČR svou tolerancí ke kanceláři spolku odsunutých Němců v Praze umožnily, aby se uvnitř České republiky vytvořila platforma proněmecké a prorevanšistické podpory. Na vládní, ústavní i mimovládní úrovni. Tato tendence pokračuje s působením na získávání části německé menšiny v ČR pro podporu uvedených spolků.

Odsun Němců je hlavní téma pro uvedené spolky a jejich kancelář. Vlády SRN podle situace tzv. požadavky odsunutých Němců podporují. Kancléřka Angela Merkelová hovoří o „vyhánění, bezpráví a genocidě“. Česká republika je hlavním článkem, kde by r e v i z e odsunu měla být spouštěna, rozvíjena a potvrzována.

Podstatným cílem vedení spolků odsunutých Němců ve SRN je téma „vyhánění“ zmezinárodnit na půdě OSN. V první etapě odsoudit „vyhánění“ vůbec ve všech zemích a potom z takové platformy problém stahovat do rámce Postupim 1945 a odsun Němců – už jen v péči SRN. Takové tažení má být zakrýváno schválenou rezolucí OSN. Československo – Česká republika i další země by se dostaly pod mezinárodní tlak, fakticky ale pod tlak Německa.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg věnuje zvýšenou pozornost upevňování vztahu s Bavorskem, kde se buduje silná organizační struktura aparátu pro upevňování vzájemných vztahů. V těchto vztazích se zřetelně posiluje prvek podpory tzv. požadavkům spolků odsunutých Němců.

Část české politické pravice se nyní obává, že Karel Schwarzenberg ve své servilitě ke SRN a tamním spolkům odsunutých Němců zachází příliš rychle a příliš daleko. Veřejná kritika občanů ČR proti německému revanšismu se může výrazněji obrátit proti samotné vládě ČR.

Je zde pozitivní zkušenost z odporu obyvatel ČR proti Česko-německé deklaraci před lednem 1997. Opodstatněná kritika většiny občanů zabránila, že do textu deklarace se nedostaly už připravené prorevanšistické formulace ze „Smíření 95“.

Televize, film, výstavy, muzea, tisk, křesťanské akce ….. to jsou nástroje a prostředky působení na myšlení občanů ČR z pozic revize odsunu, detailizace některých vytržených stránek odsunu a jejich absolutizování. Jednostranné využívání dokumentů, je účelové a v myšlení lidí má blokovat objektivní historické pravdy, fakta a události.

To platí i o obsahu učebnic dějepisu v České republice.

Z hlediska občanů České republiky, všech vlasteneckých sil je žádoucí zvyšovat ve všech směrech kritiku, odpor a nesouhlas paktování českých míst s německými revanšisty. Odsun Němců z Československa je pro nás definitivně uzavřenou otázkou.

Společné prohlášení sto pěti českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci“

(28. března 1995)

Smíření 95
Mezi Čechy a sudetskými Němci v roce tolerance vyhlášeném OSN

V roce 1995 vzpomínáme 50. výročí konce druhé světové války. Tento rok byl zároveň Spojenými národy prohlášen za „Rok tolerance“, rok boje proti nenávisti, intoleranci a násilným skupinovým konfliktům. Chtěli bychom přispět k naplnění tohoto záměru následující iniciativou.

Před půlstoletím nařídila tehdejší československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností. Sedm let před tím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za důsledek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody. Většina sudetských Němců přivítala a podporovala tuto politiku rozdělení. Dvacet let před tím byli tito sudetští Němci rovněž nuceně přičleněni k československému národnímu státu. Ještě dříve před tím, za Rakousko-Uherské monarchie, ztroskotaly všechny pokusy o česko-německé vyrovnání v rámci českých zemí. ...

... Během posledních sto padesáti let se Češi a Němci v českých zemích navzájem odcizili tak, že nakonec došlo ke dvojímu rozchodu ve zlém – v roce 1938 a 1945. Otevřené důsledky minulých rozhodnutí otravují ovzduší ve střední Evropě a působí nepříznivě na česko-německé vztahy. Je třeba, aby Češi a sudetští Němci nalezli dobrou vůli a podali si ruce na důkaz usmíření a ochotny ke spolupráci v duchu německo-české smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. Za nezbytnou považujeme formulaci společného stanoviska k problematickým rozhodnutím minulosti, jež bude opřeno o všeobecně uznávané normy lidských a občanských práv. Dále navrhujeme, aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnovat umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou dále přát, za podmínky že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR. Navrhujeme dále vytvořit společnou česko-německou nadaci se státní účastí za účelem podpory konkrétních projektů v českém pohraničí. A navrhujeme konečně, aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy již řadu let fungující euroregiony – za respektování zákonného rámce, platného v obou státech.

V Praze a v Bonnu 28. března 1995

V České republice prohlášení podepsali mj.:

Jen Sokol, Dana Němcová, Václav Malý, Petruška Šustrová, Petr Pithart, Vladimír Just, Aleš Opatrný, Anastáz Opasek, Petr Příhoda, Otakar Mika, Oto Mádr, Petr Placák a dále :

historik dr. Pavel Bělina, redaktor David Binar, novinář Ivan Binar, historik a vysokoškolský učitel dr. Milan Buben, politolog, publicista a vysokoškolský učitel Bohumil Doležal, vysokoškolský učitel Zbyněk Hejda, historik PhDr. Antonín Klimek, politolog doc. dr. Rudolf Kučera divadelní kritik Sergej Mochonin, historik a politolog Emanuel Mandler, redaktor a esejista Josef Mlejnek st., režisér Marian Švejda, scénárista David Vondráček, sociolog PhDr. Karel Žaloudek

Ve Spolkové republice Německo prohlášení podepsali mj.: Spolkový kulturní referent Sudetoněmeckého sdružení Oskar Böse, bývalý velitel skupiny vojsk NATO-střed generál Leopold Chalupa, bývalý státní sekretář, spolkový předseda Sudetoněmeckého sociálního institutu Wolfgang Egerter, předseda spolku Adalberta Stiftera prof. dr. h. c. Otto Herbert Hajek, zástupce zemského předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Duryňsko dr. Alfred Kirpal, šéfredaktor kulturního časopisu Sudety Franz Peter Künzel, předseda Krajanského sdružení Chebsko Dieter Max, světící biskup, pověřenec Německé biskupské konference pro uprchlíky a vyhnance Gerhard Pieschl, výkonný předseda Sudetoněmecké rady Erich Sander, opat benediktinského kláštera v Rohru dr. Johanes Zeschick.

Počítadlo přístupů:

Poslední aktualizace: