Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!
|
Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast! |
||
|
|
Liberecký kraj je jedním z nejsevernějších krajů naší vlasti. Na severu je ohraničen Státní hranicí s Německem a Polskem, která probíhá vrcholy nebo severními úbočími Lužických hor, Frýdlantské pahorkatiny, Jizerských hor a západní částí Krkonoš. V místech kde řeka Nisa opouští území naší republiky se nachází Trojmezí států. Kraj tvoří území čtyř okresů. Seřadíme-li je za sebou dle velikosti rozlohy bude na prvním místě největší okres Česká Lípa. Následuje okres Liberec, Semily a Jablonec nad Nisou. Pořadí těchto okresů co do lidnatosti je opačné. Nejmenší okres libereckého kraje Jablonec nad Nisou má hustotu zalidněnosti 219 obyvatel na čtverečný kilometr. Okres Liberec má 172, Semily 107 a Česká Lípa jen 94 obyvatel na čtverečný kilometr. Území v dávné minulosti spoře obývané, zřejmě Kelty po nichž zde zůstala řada názvů řek (Jizera, Nisa) bylo osidlováno Slovanskými kmeny. Zde to byl zřejmě kmen Charvátů a dále na sever do Lužice kmen Srbů. Po nich zde dodnes stojí řada míst a měst. Ve 13. století dochází díky stykům krále Přemysla Otakara II. s míšeňským Rudolfem z Bibrštejna ke kolonizaci našeho kraje německým obyvatelstvem. Právě Bibrštejnové, kteří měli různými způsoby získaná panství v Lužici i v Čechách se vyznačovali tvrdou, důslednou a bezohlednou germanisací slovanského obyvatelstva. Poněmčování poddaných, názvů osad, vsí a měst prováděli s udivující důsledností a mezi českou šlechtou měli řadu patolízalských pomocníků, kteří rádi ohnuli hřbet. Právě Jaroslav ze Štemberka vedl do nitra Čech v r. 1469 ze Žitavy žoldácké vojsko Bibrštějnů které cestou k hradu Návarov vypalovalo a drancovalo osady a vesnice včetně měst. Slovanské obyvatelstvo bylo pobito a nebo v nadcházející zimě na útěku pomřelo. Dějinný vývoj kraje dostal do vínku osud soužití několika národů z nichž nejpočetněji zastoupené byli Češi a Němci. V dobách kdy mocní nezneužívali národnostní otázky, úroveň kulturní a hmotná, obyvatelstva tohoto kraje vzrůstala ku prospěchu všeho obyvatelstva zemí Koruny české jejíž nezpochybnitelnou součástí zdejší kraj byl. Tragickou epochou dějin pro obyvatele našeho kraje zůstává období kdy drtivá většina německého obyvatelstva se postavila na stranu myšlenek nepřijatelnosti soužití Němců s ostatními národy v jednom státě, přijala a podporovala nacistické rasové zákony. Liberecko se stalo tak jedním z center sil podporujících nástup nacismu a rozbití jednoho z nejdemokratičtějších států Evropy, Československé republiky. Nebyli všichni Němci oporami hnědého moru. Byla řada těch kteří nesouhlasili s nacistickými myšlenkami a o to statečnější byly jejich postoje, neboť nacisté je označovali za zrádce národa německého. Žilo zde mnoho rodin českoněmeckých i německo-židovských tak jak to nesl vývoj společného žití těchto národů. Tolik jen velmi zkráceně k samotnému území kraje a jeho prvotnímu osidlování až po první kroky v novodobých dějinách z nichž některé jsou podstatou základních myšlenek Klubu českého pohraničí.
Z besedy s lidickými ženami v Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, 27. ledna 2012 v sále budovy Oázy v Lidicích. S potěšením jsme přijali pozvání předsedy občanského sdružení Lidice, pana Antonína Nešpora k besedě se ženami z Lidic, které přežily vraždění v jejich obci i věznění v koncentračním táboře Ravensbrück a strastiplnou cestu domů do domova, který jim nacisté vymazali s povrchu zemského. Pochodem smrti se z koncentráku do Čech vracelo nezávisle na sobě několik skupin lidických žen. Popis cesty a zažitých útrap dle vyprávění dosud žijících žen i pamětníků vyprávění těch, které již nežijí, je navlas shodný. Jen názvy míst v Německu či na území Československa jsou jiné. Již samotná osoba pana Nešpora dávala besedě punc autentičnosti. Je potomkem vyvražděné rodiny Horákových.
O tom co se odehrávalo za ostnatými dráty tohoto tábora, vypovídá několik faktů. Za celou dobu jeho existence prošlo jeho zařízeními 132.000 žen celé Evropy. Z tohoto počtu 92.000 zahynulo. Každý den umíralo 36 vězněných žen na následky útrap, hladu, nemocí a pokusů. Pokusy na ženách páchali „lékaři“ SS, Gebhardt a Clauberg. Nad všemi zvěrstvy, která se zde podle programu NSDAP odehrávala, dohlíželo na 150 vykonavatelek, SS dozorkyň.
V dubnu 1945 se pohlaváři Velkoněmecké III. říše snažili zahlazovat stopy svých zločinů před postupujícími armádami protinacistické koalice. Jedním ze způsobů jak umlčet živé svědky bylo jejich vyhnání na pochody smrti pod pláštíkem evakuace, a jejich pobíjení během cesty aby nebyl problém s odstraňováním jejich těl. Zavražděné zanechávali v příkopech kolem cest. Nacistům se podařilo několik transportů dohnat na sever Německa a nalodit na lodě. Ty potom na širém moři potápěli. (lodě Cap Arkona, Thiebeck, Deutschland, Wilhelm Gustloff, celkem na 18.000 obětí). Protože byly úmyslně označeny vlajkami nacistického válečného loďstva, staly se i terčem bombardování angloamerických letadel. Vyhánění vězeňkyň na pochody smrti započalo v Ravensbrücku po jeho vyhlášení 27. dubna 1945 hned téhož dne večer kolem 23. hodiny. Esesačky řadily ženy po 500 do jednotlivých kolon, které odcházely branou tábora přibližně ve dvouhodinových intervalech. Bylo oznamováno, že budou přemístěné do jiného tábora. Směr pochodu sever a severozápad. O tomto dění nám vyprávěly dvě z lidických žen, které vše přežily. Paní Milada Cábová rozená Říhová, která byla vězněna se svojí maminkou a paní Miloslava Kalibová rozená Suchánková vězněná se svojí sestrou Jaroslavou Skleničkovou. Poslední tři dny téměř nic nejedly. Před odchodem z koncentráku jim milostivě esesáci dali balíček Červeného kříže. Těch balíčků byl v lágru plný sklad. Z balíčku mohli beze strachu jíst jen sušenky. Pro dlouhé hladovění je maso z konzerv mohlo zabít. Oblečené v koncentráčnických hadrech. Obuté v roztrhaných botách nebo dřevácích. Mnohé z žen měly z bot jen svršky obalené hadry k ochraně chodidel.
Cestou opuštěným krajem se jim podařilo najít si teplejší oblečení a obutí, i ten hlad již nebyl tak krutý. U vylidněného městečka Kriwitz, kde se shromažďovali potkávající se vězňové všech možných národností Evropy, si mohly trochu déle odpočinout v lese a stále pod širým nebem. Byly bez dozorců SS, ale strach z jejich návratu je neopouštěl. U blízkého jezera měly možnost se umýt. Zde jim poprvé svitla naděje radosti z osvobození v podobě džípu s americkou vlajkou, který projížděl po nedaleké silnici. Jaké však bylo jejich zklamání, když se od amerických vojáků dozvěděly, že jsou průzkumnou jednotkou. Během pokračujícího pochodu se setkávají s Čechy vězněnými v Sachsenhausenu a jeho pobočných táborech, které z nepochopitelných důvodů bombardovalo anglo-americké letectvo. V samotném kmenovém táboře bombardováním zahynulo kolem 1.000 vězňů. Sachsenhausenské vězně na jejich pochodu smrti dozorci také opustili. Tito vězni se o české ženy starali, seč mohli. Na noc jim postavili z chvojí a papíru přístřešky, ze kterých se s přicházející nocí ozývala česká písnička „Dobrů noc má milá, dobrů noc“. Tu pohodu před spaním jim nepokazila ani špatná zpráva od delegace vyslané k americké armádě do Schwerinu. Za hlavní svůj úkol Američané považovali odzbrojování všech příslušníků německé branné moci wehrmachtu a SS, které pověřovali podle svého, různými funkcemi. Lidické ženy i ostatní vězni to považovali za pokračování koncentráčnické moci dozorců. Eventuální možnost návratu do Československa Američané odhadli na září až říjen. Všichni vězni tolik toužili co nejrychleji se dostat domů.
Začala ta šťastnější část cesty domů, cesta za ztracenými dětmi. Díky organizaci návratu, kterého se chopil kladeňák Zápotocký a jeho spolupracovník Dolanský byla doprava vracejících se vězňů zvládnuta tak jak bylo potřeba. Projížděly zničenou zemí, která sama vyvolala nejstrašnější válku, jakou lidstvo dosud poznalo. Pro lidické ženy, závody z Kladna poslaly dva autobusy. Čekalo je nádherné přivítání na československé státní hranici na Cínovci, československá státní hymna a vlající československá státní vlajka. Paní Kalibová ve svých vzpomínkách o prvních krocích lidických žen na území republiky uvádí: „ Na Cínovci nás přivítali českoslovenští vojáci kladenské posádky a byli tam i legionáři v uniformách vzorně seřazení. Vztyčili státní vlajku a hráli a zpívali naši hymnu. Všem nám dojetím tekly po tvářích slzy. A teprve tady jsme se my, lidické ženy dozvěděly, co se vlastně v Lidicích v roce 1942 opravdu stalo. Spoluvězeňkyně v Ravensbrücku, každý kdo to věděl, tuto skutečnost před námi tajil. Každý kdo viděl naše zoufalství a slyšel naše stálé dotazy po mužích a dětech, nás chtěl co nejvíce ušetřit ještě většího utrpení. Byly jsme za to každému vděčné, protože jen naděje v budoucnost a ve shledání nám umožnila přežít všechny ty hrůzy a utrpení“.
Touha po domově, stesk po svých nejbližších z rodiny a hlavně dětech, rozhodla o cestě na jihovýchod. Zeptat se na cestu nebylo možné, jeden takový pokus byl pro ně jednou z dalších tvrdých zkušenosti. Od prahu jednoho z domů byly vyhnány s nenávistnými pohledy a poštěkáváním německých nadávek. Jenom na hranice Československa je čekalo na 400 kilometrů pochodu cizí nepřátelskou zemí. V jedné z vesnic byly od studny s pitnou vodou vyhnány sprškou kamení z rukou německých dětí, chlapců a děvčat. Z balíčků Červeného kříže, které dostaly v lágru, již neměly nic, ač šetřily. Vyhrabávaly, na polích, to co zbylo z loňské sklizně, košťály zelí, brambory či řepu. Ve stozích ve kterých hledaly ochranu před deštěm a kde nocovaly, vyhledávaly klasy se zrnky obilí. Pily vodu z potoků, jezer a rybníků. Od vězňů, které za své cesty potkaly, obdržely radu, aby se vyhnuly velkým obloukem Berlínu. Nebylo možné se však zcela vyhnout místu, které jim nahánělo strach.
Nekonečné kopce Lužických hor, prudká stoupání a klesání lesní silnice, je vyčerpalo k smrti. Měly pocit, že se přes ně nikdy nedostanou. Několikrát musely odpočívat. Na vrcholu se rozhodly trochu déle si oddechnout. Uviděly před sebou rozprostřenou českou zem jako na dlani. Jak pátraly svými zraky po té kráse, upoutaly jejich pozornost u silnice stojící pevnůstky československého opevnění. Toho opevnění, v němž měli českoslovenští vojáci bránit svoji zem.
Teprve druhý den při cestě vlakem z České Lípy do Prahy a autobusem do Buštěhradu se dozvěděly krutou pravdu. Po fyzickém utrpení přišlo utrpení duševní. Utrpení, kterého se nezbavily do konce života. O tom, že na všechna tato utrpení se nesmí nikdy zapomenout, bylo napsáno a řečeno mnoho. Je nutné to vše připomínat. Připomínat tak jak nám to říkal prezident Dr. Edvard Beneš i jeho ostatní následovníci. Připomínat tak jak to dělají i němečtí antifašisté, kteří byli prvními oběťmi nacismu. Nevšední připomínkou utrpení lidických žen a jejich pochodu smrti, který se změnil ve strastiplnou cestu domů do Lidic, je pěší pochod po trase cesty lidických žen, který v loňském roce z vlastní iniciativy podnikla statečná křehká dívka Milena Mestecká. Prošla celou trasu rekonstruovanou podle informací potomků samotných žen z Lidic. Také ona byla přítomná na besedě v Lidicích. Sama ten pochod označila za nultý ročník Memento pochodu lidických žen. Přítomným oznámila, že v roce 2012 s podporou předsedy o. s. Lidice Antonína Nešpora a předsedy ZO ČSBS v Novém Boru Josefa Doškáře podnikne další ročník tohoto pochodu. Start je určen na ráno 9. května 2012 od brány koncentračního tábora Ravensbrück. Celá trasa tohoto pochodu je rozvržena tak aby dne 22. května došla do Nového Boru. Zde je připravováno promítání dokumentárního filmu a beseda se žáky novoborské školy a také školy v České Lípě. Pracuje se na spojení této akce s akcí cyklistů Lidice – Ležáky, kterou organizuje Jan Rýdlo. Radostná je zpráva, že v letošním ročníku pochodu z Ravensbrücku do Nového Boru nepůjde jeho zakladatelka sama. Na památku pochodu smrti Lidických žen a jejich setkání s československými vojáky, bude pod Lidickou lípou vysazenou v Novém Boru roku 2010 instalován obelisk s pamětní deskou. Cincibus Zbyněk nejstarší, březen 2012
Milé bylo dne 2.února 2012 přijetí přihlášených účastníků II. ročníku vědomostní soutěže žáků středních škol Libereckého kraje organizované za podpory KÚ Liberec Libereckým Klubem českého pohraničí. Zárukou vysoké úrovně této soutěže byla záštita, kterou nad ní převzal náměstek hejtmana pro resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Bc. Radek Cikl.
Upřesněním organizačních detailů, samotnou soutěž zahájil předseda okresní rady klubu v Liberci Dr. Oldřich Baťka. Dopředu všem známé téma soutěže „Československá republika v letech 1918 – 1938“ dostalo pro každého ze soutěžících konkrétní podobu v šedesáti otázkách a desíti „rozstřelových“ pro případ rovného zisku bodů.
Otázky nebyly sestavované s přihlédnutím k obsahu osnov výuky jednotlivých škol. Byly zaměřeny na otázky historie našeho státu, které jsou zvláště v poslední době objektem zájmu vykladačů naší historie v protičeskoslovenském slova smyslu. Že takových vykladačů je celá řada je všeobecně známo. Dobře takovým výkladům slouží zejména prostřednictvím německých novin tisknutých česky, i „naši“ lidé, není žádným tajemstvím. Aby uchránili „pro sebe chleba“ od chlebodárců, jsou schopni plivnout na svoji vlastní maminku. Tak vše zahalí do úsilí o demokracii, svobodu nebo do boje proti bolševismu. To poslední, to je tedy opravdu „kalibr“. Za to může být i chleba s margarinem a za ten upoceně blábolí i vyložené nesmysly.
Závěrečné slovo ing. Vajnerové patřilo všem, kteří se soutěže zúčastnili ať již jako organizátoři za krajský úřad či Klub českého pohraničí anebo jako soutěžící žáci středních škol libereckého kraje. Paní inženýrka poděkovala za dobře odvedenou práci a vyslovila přání, aby se po tomto druhém ročníku ze soutěže stala tradice. Potlesk přítomných byl bezesporu všeobecným souhlasem. S průběhem soutěže a jejími účastníky se seznámíte v naší fotogalerii. Cincibus Zbyněk nejstarší, NR KČP
Jako každoročně, tak i v tomto roce jsme si se svými přáteli ze Slovenska připomněli historické události naší společné vlasti Československé republiky, které měly zásadní vliv na její obnovu po II. světové válce a nacistické okupaci našich zemí hitlerovským Německem. Nebyla to jen připomínka bojů československé armády, jednotek Sboru národní bezpečnosti a bývalých partyzánů s vetřelci a hrdlořezy Ukrajinské povstalecké armády známé pod pojmem banderovci, ale i vzpomínka na hrdiny Slovenského národního povstání. Letošního roku nám příroda přála a pobyt na Slovensku byl provázen slunečním svitem nadcházejícího podzimu. Jako vždy celý průběh této připomínky byl zahájen na pahorku Zvonica pod středověkým Strečnem.
Cincibus Zbyněk nejstarší, srpen 2011
Uplynulo 20 let, aneb malé ohlédnutí
Za dvacet let od té doby, kdy se demonstrovalo, zvonilo klíči a volalo Už je to tady, se věci vyvíjejí poněkud jinak, než si mnozí z nás představovali a hlavně jinak, než nám Sameťáci říkali. Tenkrát v sobotu a neděli nám nevadilo, že byla zima, byli jsme plní očekávání věcí lepších. Cestou domů z těch demonstrací jsme vášnivě debatovali o všem, co nás asi čeká v budoucnu. Vše bylo v pohodě, Havel nám řekl, že se nemusíme ničeho bát a nemáme věřit těm, co nás budou strašit, že přijdeme o práci. Že ? V pondělí jsme šli v pohodě do práce a jako v jiných továrnách tak také v Liazu se o tom všem dění debatovalo při svačině i obědě.
To byla technika, odborníci MERCEDESU si všechno nafotografovali, nafilmovali a natočili a potom – potom zmizeli.
Motorárnu opouštělo během 24 hodin 100 – 120 motorů několika modifikací, na exponovaných pracovištích se pracovalo ve třech směnách. Dostatek kvalifikovaných strojařů byl zajišťován již od padesátých let nejprve vlastním učilištěm a později osamostatněnou střední odbornou školou. Ten LIAZ, to nebylo jenom o práci, ale i jak bylo o nás postaráno? Tato záležitost měla také svůj vývoj jako vše v takovém podniku. Od „svačinářek“, které od první hodiny směny zpočátku jenom ranní, obcházeli se sešitem všechny zaměstnance a zapisovaly si, kdo co chce ke svačině, až po kantýny na každém oddělení. Závodní kuchyně s jídelnou, od tohoto zařízení v někdejším tzv. „lágru“, což byla nedostavěná výrobní budova válečného podniku Zeiss, přes nouzové dovážení hotových jídel do prozatímní jídelny, až ke kompletní nové budově se vším sociálním zajištěním zaměstnanců. Nová závodní kuchyně s nejmodernějším vybavením, jídelna dost prostorná aby nikdy nikdo nemusel čekat na uvolnění místa u stolu, obložená dřevem a mramorovou podlahou. Výběr ze šesti jídel, z toho jedno vždy dietní. Velká prodejna potravin s jídelním koutkem, která poskytovala nevařená jídla. Velkou část této závodní jídelny tvořilo Závodní zdravotnické středisko se dvěma ordinacemi praktických lékařů, dvěma ordinacemi zubních lékařů a ordinací gynekologie. LIAZ organizoval rehabilitační péči. Dnes je v jídelně prodejna elektroniky a v ostatních prostorách všelijaké soukromé firmy, které se neustále střídají, jak krachují a vznikají nové. Dnes když potřebují zbývající zaměstnanci k lékaři, tak musí sednout na autobus a odejet do města. Jako to bylo po válce. U závodu byly v provozu jesle a mateřská školka pro děti rodičů, kteří pracovali v Liazu. Na provoz těchto zařízení přispíval podnik a odborová organizace. To bylo všechno zrušeno. Podnik disponoval řadou rekreačních zařízení, kde bylo možné velmi levně trávit dny volna o sobotách a nedělích nebo o dovolené. V době prázdnin u těchto rekreačních zařízení organizovala odborová organizace „Pionýrské tábory“ pro děti zaměstnanců. Nejznámějším rekreačním střediskem liazáků bylo Zámostí-Blata uprostřed lesů a skal Českého ráje. Středisko, které si zaměstnanci LIAZu budovali sami pomocí brigád. Dnes je celý areál „zprivatizován“. Vlastně je k ničemu, protože jak se můžeme dočíst, všichni jezdíme na dovolenou do Thajska a na Bahamy. Že ? Dokonce opovrhujeme takovýma dovolenýma jako byla výměnná rekreace v Německu, Bulharsku nebo Jugoslávii, jaké LIAZ svým zaměstnancům zajišťoval.
Že se liazáci uměli bavit, o tom není třeba pochybovat. V padesátých a šedesátých letech Velký taneční orchestr závodního klubu národního podniku LIAZ pod vedením kapelníka Josefa Dlaboly a později Jiřího Mifka, to bylo něco, co znal každý mladý člověk v širokém okolí Jablonce nad Nisou. Sobotní zábavy a odpolední nedělní čaje, to byly události! Hudebníci v bezvadném oblečení dodávali kdykoliv při svých koncertech celému dění noblesní atmosféru. Nebyl to jenom taneční orchestr, ale patřila k tomu i Velká dechová hudba ZK n.p. LIAZ kapelníka pana Holuba. Ta nás pravidelně vítávala každý nový rok při příchodu do práce. Hvězdičkou za hudebníky závodního klubu byly Volupsie, country kapela, která pomáhala v propagaci našich výrobků doma i v zahraničí. Když začal klesat počet vyráběných motorů, každý věděl, že není něco v pořádku. Bylo to i navzdory jedné větě z proslovu při tradičním zahájení nového roku 1990. Tehdy jeden z pohlavárů nás ujistil, že nebude mluvit dlouho, protože ví, že pro nás každých dvanáct minut, znamená jeden vyrobený motor. Když se ukončilo zaměstnávání odsouzených a došlo k velkému výpadku pracovních sil, zaměstnal LIAZ dělníky z Polska. Byli to obyčejní lidé a byli rádi, že našli práci a obživu pro svoje rodiny, které zanechali v Polsku. Od nich jsme se dozvěděli, že to od toho jejich Valensy nečekali. V Polsku bylo práce stále dost, ale potom se to nějak zvrtlo. Nakonec v LIAZU přestala být práce i pro ně. Z továrny začaly vyjíždět kamiony, nikoliv již s motory, ale s obráběcími stroji. První na řadě byly ty pro náročnou technologii, odvalovací frézky, hoblíky na výrobu kuželového ozubení, stroje pro výrobu ozubení gleason, brusky na ozubení a další. Závod pro výrobu jednoúčelových strojů ukončil svoji činnost. To již byla jasná známka toho, že „Táta LIAZ umírá“. Několikapatrová budova Nástrojárny se nakonec vyprázdnila a všechny nástrojařské stroje zmizely.
Výrobní prostředky a zařízení, které zajišťovalo příliv financí do státní pokladny, práci a obživu dvou a půl tisíce lidí z Jablonecka a Liberecka, se nám před očima vytrácely kdovíkam. To již jen pár pomatených revolucionářů nevěřilo, že to je cílená likvidace. Závod LIAZ v Mnichově Hradišti, kde se stavělo 15.000 nákladních vozů ročně, byl zlikvidován úplně. Odběr motorů pro stavbu „Liazek“ skončil. Karosu koupila francouzká firma a ta přestala motory LIAZ odebírat. Z výroby 100 – 120 motorů za 24 hodin tato klesla na 0 – 1, ano nula až jeden motor. Takové zástupy liazáků, jaké se pohybovaly po areálu s rozvázačkami (doklady o rozvázání pracovního poměru) nikdy nikdo neviděl. Od jedné kanceláře ke druhé pro razítka na rozvázačce chodili jeden za druhým i lidé, kteří zde pracovali celý život.
CZ 12/09
Liberecký Klub českého pohraničí spolu s T.O. Jizerští vlci připravili pro svoje členy a příznivce zájezd na prohlídku našich pohraničních pevností. V pohraničních horách naší země je bezpočet „pomníků“ doby kdy naše země byla ohrožena agresivním sousedem. Těmi „pomníky“ jsou naše opevnění se svými střílnami dodnes mířícími do kraje. Všechny tyto stavby od jednotlivých malých pevnůstek „řopíků“ (dle zkratky ŘOP - ředitelství opevňovacích prací) přes samostatné pěchotní sruby až po celé komplexy „tvrzí“ s obrovským, hluboko pod zemí ukrytým zázemím skladů, chodeb, kasárenských prostor a komunikačními výtahy a schodišti k jednotlivým bojovým postavením dělostřeleckých a pěchotních srubů, vzbuzují obdiv i dnes. Je to obdiv a úcta k dílu vojenských a stavebních projektantů a úcta k dělníkům, kteří svojí přetěžkou prací toto dílo uskutečňovali. Volba při výběru cíle padla na tvrz HANIČKA v Orlických horách.
V letech 1938-1945 Československé pevnosti slouží wehrmachtu jako zdroj součástí pro opevnění na pobřeží Atlantiku a také jako laboratoř ke zkoušení zbraní a munice. Právě na některých srubech tvrze Hanička jsou znatelné stopy zásahů proti betónových střel.
Kanonýři wehrmachtu prováděli zkoušky tak, že před pevnost postavili svoje dělo v dostatečně, pro ně bezpečné vzdálenosti a potom stříleli. Je třeba na vysvětlenou dodat, že za skutečné bojové situace by se do místa palebného postavení těžko dostávali.
Tvrz HANIČKA byla v roce 1969 zpřístupněna veřejnosti a stala se středem zájmu mnoha občanů naší země. V roce 1975 objekt přebírá Ministerstvo vnitra ČSSR a v akci „KAHAN“ provádí celkovou opravu a přestavbu za účelem zřízení protiatomového úkrytu s velitelským stanovištěm. Jak s příchodem nového režimu dochází i k vysychání finančních zdrojů a odzbrojování naší armády je celá akce roku 1994 ukončena a v roce 1995 je Hanička zpřístupněna veřejnosti. Naši výpravu za historií naší vlasti odborným výkladem provázel průvodce pan Minář, kterému patří srdečné poděkování. Již jen proto, že z jeho výkladu bylo slyšet hlas vlasteneckého srdce. S ním jsme se vydali na dlouhou cestu podzemím. Z návštěvy si můžete prohlédnou naše fotoalbum k tomuto našemu vyprávění. CZ 10.7.2009
Odznak Klubu českého pohraničí – co možná nevíte.
Zní to téměř archaicky. Na konci minulého století – je to tak. Při jednom ze svých jednání Národní rada rozhodla o uvolnění prostředků na výrobu klubového odznaku. Kdo a kde? Úkol byl zadán jablonečákům, vždyť jsou to „bižuteráci“, a bylo rozhodnuto. Z jednání Národní rady z Prahy s tímto úkolem odjížděla zakládající členka KČP na jablonecku, ing. Jiřina Mullerová. Nemusela pomoc hledat daleko a již cestou z Prahy věděla na koho se obrátit. Ten komu je tento článek věnován již není mezi námi a patří rovněž k zakládajícím členům KČP. Patří mu naše úcta. Je autorem návrhu odznaku při jehož tvorbě ho v uměleckém rozletu svazovala výše uvolněných prostředků kterých nebylo na rozhazování. Tak jako my všichni, za práci pro naše vlastenecké občanské sdružení nevzal ani haléř. Tím naším přítelem je akademický sochař Jaroslav HRADECKÝ narozený 28. 5. 1923, který zemřel v nedožitých 80 ti letech 9. 4. 2003.
Akademický sochař Jaroslav Hradecký byl významným jabloneckým medailérem a šperkařem jehož působení v oboru přesahuje hranice naší vlasti. Jeho výrok :“Ani den bez čárky rydlem.“ svědčí o jeho vztahu k tomuto umění a práci. Svůj um a morálku předával mladé generaci jako profesor na Střední umělecko průmyslové škole v Jablonci nad Nisou odkud v roce 1981 odešel do důchodu. V umělecké tvorbě pokračoval až do posledních dnů svého života. Je autorem Památníku vězňů koncentračního tábora Gross Rosen v Rychnově u Jablonce nad Nisou z roku 1984. Sám obdržel řadu cen. Mimo jiné to jsou, Stříbrná medaile Mezinárodní výstavy bižuterie v Jablonci nad Nisou v roce 1968 a Čestná uznání téže výstavy v letech 1977 a 1983. V roce 1970 obdržel Čestnou medaili v Arezzu. Z jeho prací potom jsou mimo jiná významná díla medaile a plakety : 700 let města Ostravy 1967, Čestná cena města Poděbrad 1969, Rallye Škoda 1974, INVEX Brno 1974 a 1976, „Che“ Guevara 1977, Kongres esperantistů Varna 1978, 30 let podniku JABLONEX 1979, Smíšený pěvecký sbor Janáček z Jablonce nad Nisou 1979, B. Šmeral 1985, Tisíc let dolování a mincování v Kutné Hoře 1985, 300. výročí kostela ve Bzí 1992. V roce 1998 spolupracuje již na medailérských dílech se svým synem Jindřichem, který kráčí ve stopách svého otce a zabývá se ve své firmě porýváním kovů a plastů, výrobou medailí a zpracováním grafiky. Do konečné podoby návrh akademického sochaře Jaroslava Hradeckého přetvořily ruce zaměstnanců Kovovýroby Šrejma, jejichž dílny se nacházejí na úpatí Černé Studnice v Nové Vsi nad Nisou.
Mlhavé ráno.
Mlhavé ráno, v neděli 26. října 2008, provázelo autobus na trase z Liberce do Cínovce. Pro mnohé členy a příznivce Klubu českého pohraničí to byl výjimečně sváteční den. Někteří z nich k určené trase autobusu museli ujít ještě značný kus cesty pěšky. Nikdo toho nelitoval. Být přítomen vpravdě historické události, to se člověku naskytne za život jenom několikrát. Při cestě z Teplic, nahoru na Cínovec, ty podzimem zbarvené zamlžené lesy kolem silnice, těm co v tomto prostoru jako příslušníci Pohraniční stráže střežili naše hranice, připomněly tu krutější stránku služby na vrcholcích Krušných hor. Když autobus přijížděl k Cínovci, oponu mlhy poodhrnuly jasné sluneční paprsky. Odhalování pomníku všem padlým obráncům státních hranic Československa provázelo nádherné slunečné počasí. Nebyli jsme sami, o tom svědčí řada fotografií. Byla to nezapomenutelná událost a tak pro radost našich členů a příznivců z Liberecka a hlavně organizátorů Krajské rady Liberec a Okresní rady Liberec, uveřejníme několik fotografií, které na stránkách KČP ještě nejsou. Již při příchodu příchozí vítala historická Čestná stráž v dobovém oblečení a s výzbrojí. Počínaje legendárním Chodem přes příslušníka Pohraničních útvarů SNB, Pohraniční stráže z let 1951-60, Dunajské Pohraniční stráže a příslušníků ve stejnokrojích tak, jak probíhalo „přestrojování“ do roku 1990. Po skončení oficiální části zazněla z toho davu kolem pomníku harmonika v rukách podplukovníka Pohraniční stráže a první slova naší Hraničářské hymny: Lesy šumí tichou, píseň bouře stromy vyvrací…… . Ten neškolený a nesezpívaný sbor sílil a když jsme zpívali písničku našich někdejších velitelů, hřmělo nad vrcholky Krušných hor …… jak krásná, krásná je naše rodná zem. Buďme hrdí na to, že jsme ji pomáhali chránit. Bylo to opět jedno z nádherných setkání československých vlastenců a jejich přátel ze zahraničí. Odhalení pomníku obráncům hranic suverenního státu a důstojné připomenutí devadesátého výročí vzniku samostatného Československa v roce 1918. Přítomní němečtí přátelé byli důkazem toho, že lidé s pokrokovým smýšlením na obou stranách hranic našich zemí byli vždy zárukou klidu a míru v této části Evropy. Připomeňme si něco málo z našeho společného boje za pokrok a přátelství našich obou národů. Boj na Cínovci v roce 1938. Dnes se píše rok 2008, je to sedmdesát let od doby kdy právě v těchto místech kolem Cínovce a německého Altenbergu němečtí přátelé, antifašisté, svedli nerovný boj s Gestapem a jednotkou SA. Němci, kteří emigrovali do Československa po nástupu nacistů k moci, přenášeli přes hranice tiskoviny. V nich německé obyvatelstvo seznamovali s tím co se děje v nacistických koncentračních táborech. Prvními koncentráčníky byli právě Němci. Odhalování pravd se velice nelíbilo právě Gestapu, které zorganizovalo past na šiřitele pravdivých informací. Mezi lidi, kterých si KČP váží a nezapomíná také na jejich památku, patří MAX NIKLAS a ARTHUR TIERMAN, šiřitelé německého pokrokového tisku DIE ROTE FAHNE. S nasazením vlastních životů tak konali v době nejnebezpečnější, v roce 1938. Před Mnichovskou zradou Československa, západními mocnostmi, si dokonce„dovolili“ napsat :„Ruce pryč od Československa !“ Nejen vzpomínku na historický moment odhalení pomníku si odváželi z Cínovce všichni účastníci. Ti kteří se starají o našeho „Hraničáře“, na kterého každý druhý měsíc nedočkavě čekáme, se postarali o prodej nového „Hraničářského průvodce rokem 2009“ nakladatelství OREGO z tisku Periskop Příbram. Také jim patří poděkování za jejich práci. Průvodce pro rok 2009 je nabitý informacemi. Je vynikající pomůckou zejména pro organizátory KČP. Je i zdrojem informací pro studenty, protože v něm lze najít informace, které se dnes jaksi „nenosí“. Jeho největší devizou je, že v něm je pravda k nezaplacení a to jen za pouhých 80.-Kč. Nakonec určitě jedno velké poděkování chlapcům z Klubu vojenské historie „Československo 1945-1990“ od všech účastníků, za jejich bezvadné vystupování během celé události. RSDr. Oldřich Baťka a Zbyněk Cincibus
Memoriál generála Antonína SOCHORA ve Stráži pod Ralskem (9. a 10. říjen 2008) Jsme mnohé dlužní lidem, kteří bez zaváhání nasazovali to co má člověk nejcennějšího, svůj život. Proto připomínáme atmosféru dvou říjnových dnů ve Stráži pod Ralskem. Již tradičně zde učitelé a žáci 6. – 9. tříd základních škol „Antonína Sochora“ z Duchcova a Stráže pod Ralskem organizují sportovní trojboj „Memoriál Antonína Sochora“. Péčí pedagogů a za podpory čelných představitelů zastupitelstev města obou obcí se daří udržovat tuto tradici. Nemalou úctu a poděkování zaslouží ti nejmladší účastníci této události. Jsou to děti uvedených škol jejichž vystupování a chování během průběhu celé události svědčí o vynikající práci jejich učitelů. Na mnohé z nás, starší, to velice dobře zapůsobilo.Organizátory této události jsou vlastenecké organizace z České Lípy v čele s Československou obcí legionářskou. Je dobře, že i naše děti si váží hrdinů své rodné země, bojovníků za naši svobodu národní a sociální Děti ze základních škol v Duchcově a Stráži pod Ralskem to svým chováním potvrdily. Mnohým přítomným, přímým bojovníkům II. světové války to vehnalo slzy do očí a pociťovali to jako poděkování potomků za jejich oběti vlasti a národu. Mnozí hrdinové se těchto chvil nedožili. Padli v boji nebo zemřeli později. Jedním z nich je generálmajor Antonín Sochor hrdina Sovětského svazu. Do Stráže pod Ralskem se sjeli účastníci tohoto setkání z celé republiky. Pro ně je republikou stále Československo, to Československo pro které prolévali svoji krev. Nechyběli zde ani vojenští zástupci Ruska a Ukrajiny v hodnostech vyšších důstojníků. První den byl věnován vzájemnému besedování. Ti lidé pokročilého věku, proto co prožili si skutečně mají o čem povídat. Již při příchodu do recepce hotelu bylo vidět jejich dojetí ze setkání se svými bojovými druhy. Večer byl věnován kulturnímu pořadu po jehož ukončení si zazpívali některé písničky, které je provázely na pochodech po frontových cestách daleko na východě. Nechyběly ani písně, které jim připomínaly jejich domovy a jejich blízké. Všichni tehdy byli velice mladí a doma měli rodiče a sourozence, kteří o nich mnohdy neměli nejmenší zprávy. Antonín Sochor během svého života nesčíslněkrát unikl jisté smrti. Na válčištích II. světové války, sovětsko německé frontě, kde se odehrávaly nejkrutější boje této války. Přežil i svoje těžké zranění, které utrpěl za bojů na Dukle. Osudnou se mu stala dopravní nehoda jeho služebního osobního vozu s vojenským nákladním vozem. Na jedné z křižovatek komunikací ve vojenském výcvikovém prostoru Ralsko, v noci, došlo ke střetu vozidel. Sochor na následky zranění umírá v nemocnici v Jablonném v Podještědí dne 16. srpna 1950. Na místě nehody byl zbudován pomník, který se stal po převratě v roce 1989 terčem pro „demokraticky svobodomyslně“ smýšlející individua „statečně“ pomník rozstříleli. Cestou autokarem, z hotelu ve Stráži pod Ralskem, do bývalého vojenského prostoru Ralsko kde se pomník Antonína Sochora nachází, jsme projížděli tzv. Liběchovskou příčkou, někdejším obranným pásmem československých pevností z roku 1938. Také pohled na tyto němé svědky vůle Čechoslováků bránit svoji vlast, vyvolal u účastníků vzpomínky. Někteří z nich nebo jejich kamarádi museli tyto pevnosti v roce 1938 po Mnichovské zradě bez boje opouštět. Při osvobozování republiky některé z těchto pevnůstek musela Rudá armáda a náš Československý armádní sbor za těžkých obětí dobývat. Líbeznou krajinou jsme dorazili k částečně opravenému pomníku a položili zde věnce a květiny s myšlenkami, že patří toto poděkování a úcta všem, kdo bojovali za naši svobodu národní a sociální v dobách, kdy náš národ stál na samotném prahu vyhubení. Když utichla slova básně a bylo slyšet jen šumění lesa, mnohému z přítomných to připomnělo slova naší hymny, kterou se slzami v očích před mnoha lety zpívávali s touhou vrátit se domů do vlasti. Čekala je ještě předlouhá cesta utrpení v bojích s nacistickými okupanty. Vrátili jsme se do Stráže pod Ralskem, kde jsme byli u Sochorova pomníku před Obecním úřadem přivítáni paní starostkou. Také zde jsme uctili jeho památku . Přiblížila se chvíle loučení, ještě několik fotografií na památku a rozjížděli jsme se do všech koutů naší země. Za ČSOL, ČSBS a KČP Česká Lípa Cincibus Zbyněk starší
Trojmezí Při příležitosti otevření webových stránek libereckého kraje zavedeme jejich čtenáře několika snímky do míst kde řeka Nisa opouští území naší vlasti. Nachází se zde jedna ze zajímavostí značení demarkace hranic. Jsou to hraniční kameny s názvem Triplex. Nacházejí se u Hrádku nad Nisou a jak budete moci vidět, má takový kámen se státním znakem, každý ze států na tomto Trojmezí. Podívejte se také na část železniční tratě Liberec – Žitava která přetíná nejprve česko-polské hranice, poté polsko-německé a řeku Nisu aby svými kolejemi vstoupila na území Německé spolkové republiky.
Rok 1938 na severu ČSR.
Služba příslušníků Finanční stráže ČSR nebyla v těch dobách ani trochu podobná službě v mírových podmínkách. Na mnoha místech došlo k ozbrojenému povstání německého Freikorpsu. Příslušníci Finanční stráže a četnictva byli zařazeni v jednotkách Stráže obrany státu a soustředěni do záložních postavení mimo svoje běžná stanoviště na celnicích u přechodů do Německa. Dne 23. září 1938 ve večerních hodinách odešla zesílená hlídka ze záložního stanoviště Stráže obrany státu aby zaujala postavení v budově celnice Srbská přímo na hranicích. S příchodem noci první službu započala vykonávat první hlídka ve složení vrchní respicient FS Václav ČEP jako velitel a dozorce FS Bohumil HOŠEK jako člen hlídky. Ostatní příslušníci byli určeni jako záloha k vystřídání. Jejich klid ke spánku netrval dlouho. Do budovy celnice přišli z německé strany dva němci kteří při kontrole dokladů z pistolí na místě zastřelili Václava ČEPA a těžce zranili Bohumila HOŠKA a dali se ihned na útěk během něhož stačili ještě smrtelně zranit Josefa VOJTU.(některé prameny uvádějí,že byl zasažen dávkou z kulometu) V té chvíli se na německé straně rozsvítil reflektor a spustila se z území Německa střelba z kulometu. Ostřelování bylo tak silné že devastovalo vnější i vnitřní omítku budovy, rozbíjelo okna i s rámy a vnitřní vybavení celnice. Zbylí dva obránci celnice, dozorci FS Josef UHER a Bohumil NOVOTNÝ pod silnou palbou z německé strany opětovali střelbu a přímý útok a obsazení celnice útočníky odvrátili granáty. Zkrvavení od střepin a skla bránili svoje postavení až do příchodu posil. Také v Heřmanicích, družstvo Stráže obrany státu se po útocích Freikorpsu stáhlo před jeho přesilou do záložního stanoviště mimo obec, dále od hranic do vnitrozemí. Heřmanická celnice byla během bojů o ní a zvláště po jejím obsazení nacistickou ozbrojenou sebrankou zcela zdemolována. Boje v Heřmanicích byly podle tehdejších zpráv považovány za jedny z nejtěžších. Když ustala střelba bylo nutné zjistit situaci v obci a na samotné hranici. Ke splnění tohoto úkolu se přihlásil Otakar KODEŠ český učitel, vlastenec a dobrovolník Stráže obrany státu, který spolu s dalším dobrovolníkem PERNEREM odešel do vsi. Zde oba narazili na ozbrojené henleinovce. Ti ihned začali střílet proti oběma příchozím, Otakara KODEŠE namístě usmrtili a PERNERA zranili. Oba potom odvlekli za hranice do Německa. PERNER byl uvězněn v koncentračním táboře kde zahynul. V Srbské, popisované události a hrdinství obránců ČSR připomíná pomník se jmény padlých. V Heřmanicích, na skále nesoucí jméno Kodešova skála je pamětní deska připomínající smrt českého vlastence. Uctili jsme památku našich padlých v zářijových dnech a nocích roku 1938 na našich Státních hranicích a vzpomněli na to jak jsme svobodu národní v těchto dobách ztráceli a za jakých obětí a těžkostí ji naši otcové a dědové dobývali zpět. Návštěvu těchto míst jsme ukončili v nádherně zrestaurovaném Kulturním domě v Heřmanicích, besedou na téma jemuž jsme věnovali tento slunečný den. Shlédli jsme zajímavou výstavku nesoucí punc vlastence a hraničáře tělem i duší, kronikáře Heřmanic pana Zdeňka Pavlíčka a film o Strečně, Varíně a Krasňanech, kde v roce 2007 byli přítomní zástupci libereckého Klubu českého pohraničí. Všem organizátorům a účastníkům tohoto setkání vlastenců patří poděkování a úcta.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Počítadlo přístupů: |
Poslední aktualizace: |
(C) by Milan OK2STM |
Jeho maminku Annu Kohlíčkovou rozenou Horákovou nepostavili němečtí nacisté před popravčí četu na popravišti v Kobylisích s ostatními z rodin Horákových a Stříbrných. Byla ve vysokém stupni těhotenství a pohlaváři nacismu měli s popravami těhotných žen problémy, protože někteří příslušníci popravčích čet odmítali se takových poprav zúčastňovat. To i navzdory tomu, že se k provádění poprav dobrovolně hlásili. Nepomáhalo ani jejich exemplární potrestání a smazání „zásluh“ z účasti na předcházejících popravách. Těhotným ženám byl určen pány nad jejich životy i životem nenarozeného dítěte daleko krutější osud. Ten musely minutu po minutě prožívat až do posledních chvil jejich života. Případ Anny Kohlíčkové vyřešili nacisté se vší krutostí, bezohledností, bezcitností a s nacisticko-germánskou důsledností. Odvezli ji porodit na utajené místo, porozené děvčátko ji vzali a poslali ji do koncentráku za ostatními ženami z Lidic. Svoji dcerku Věnušku již nikdy nespatřila. Koncentrační tábor Ravensbrück se stal na dlouhé tři roky jejich vězením a místem touhy po domově a ztracených dětech, o nichž nevěděly vůbec nic. Neměly ani tušení o tom co se stalo s jejich domovem, Lidicemi. 
Byl deštivý konec dubna, SS doprovod složený z dozorkyň a esesmanů je vedl postranními cestami mnohdy rozbahněnými, krajem mnohých jezer. Po celodenním trmácení již za tmy, určil SS dozor místo k „přenocování“. Těžko posoudit zda větší utrpení byl denní pochod anebo „odpočinek“ milostivě poskytnutý nadlidmi z SS. Složení unavených těl na mokrou chladnou zem bez přikrývek. Schoulit se co nejblíže k sobě bylo jedinou obranou před chladem, chladem, který nedovoloval usnout. Celé noci a dny bylo slyšet od východu hřmění fronty, v noci byl východní obzor ozářen výbuchy a požáry. V místech za vesnicí Malchow, asi 90 km od Ravensbrücku jim SS dozor určil místo k nocování. Celou tu strašnou cestu je neopouštěl strach o ztrátu schopnosti pochodovat. Ze vzduchu je, ke vší smůle, ohrožovala hloubková letadla spojenců ostřelujících všechny komunikace. Viděly, jak kolem zpožďujících se žen kroužili jako supi, esesmani. Pokud některá z žen padla únavou, nutili ji vstát, ránami pažbou a kopáním. Ta, která nemohla již ani vstát byla zastřelena. Její tělo odkopli do příkopu. Tak jejich trasa pochodu byla značena mrtvými těly zubožených žen. Druhý den před rozbřeskem, je nikdo nebudil, nikdo se nezajímal, o to kolik žen během krátkého odpočinku zemřelo. Jejich dozorci se ztratili. Co teď, nevěděly co si počít, nevěděly, kde jsou v té cizí zemi. Když se dostaly na nějakou hlavnější komunikaci, uviděly něco, co nečekaly. Silnice zaplněné utíkajícími Němci směrem na západ. Pěší, s povozy, celé rodiny s nejnutnějším majetkem na kárách a vozících. Neubránily se pocitu zadostiučinění. Nyní jim hlavně šlo o to dál přežít. Jedly a pily co našly ve vylidněných vesnicích a na polích. Hledaly někoho, kdo by jim řekl, kde jsou. Pokud narazily na obydlenou samotu a chtěly se zeptat na cestu nebo se schovat ve stodole před deštěm byly vyhnány. Na radu vězňů z jiných koncentráků tak 63 českých žen, z nichž bylo 46 z Lidic, pokračovalo v cestě na západ ze strachu před zvláštními jednotkami SS na frontové linii proti Rudé armádě. Tito esesáci při ústupu stříleli i vlastní obyvatelstvo, které neustupovalo s nimi podle nařízení samotného Hitlera.
Ráno vysvitlo sluníčko a přišla dobrá zpráva, na silnici kolem lesa, ve kterém spaly, se objevila Rudá armáda. Náhle to bylo jednodušší, než si představovaly. Sovětští vojáci se zajímali o to, kdo a odkud jsou. Antonín Zápotocký vězněný v Sachsenhausenu jednal s velením Rudé armády, které jim dalo právo použít cokoliv, co najdou v opuštěných domech a co osvobozeným vězňům pomůže zmírnit jejich útrapy. Tak mohli po dlouhé době usnout v domech opuštěného městečka Kriwitz. Ze spánku je neprobouzel noční chlad a studená zem, ani ranní rosa s germánským pokřikem „ lós, lós“.
Skupina lidických žen, mezi nimiž byla paní Cábová a paní Kalibová musela ujít za hrozných podmínek vzdálenost přes 150 kilometrů. Některé jejich družky stihl osud ještě horší. Pět lidických žen, které odcházely v jedné z dalších pochodových kolon o počtu pětiset žen z koncentráku na severozápad Německa došlo první den přes 20 km různými oklikami do obce Wesenberg. Byly to paní Hroníková Anna s dcerou Miloslavou, Zelenková Marie a Kohlíčková Marie s dcerou Annou, matkou pana Nešpora. U Wesenbergu poblíž železniční trati jim SS dozorci určili místo k přenocování pod širým nebem na holé zemi. Do rána všechny stráže zmizely a převalila se přes ně fronta. Tehdy netušily, jaké měly štěstí, že místem kde nocovaly, neustupovaly jednotky SS, stále kladoucí fanatický odpor. Setkání s nimi by znamenalo jistou smrt.
Tím byl Oranienburg s koncentračním táborem Sachsenhausen, jehož strážní věže hrozivě čněly k obloze. Mnohé vesnice byly zcela vylidněné a tak v opuštěných obydlích nalézaly věci potřebné k záchraně svých holých životů. Nesmírná radost z plechového hrnce, zápalek, teplejšího oblečení či deky, obutí, nebo spánku pod střechou. Při jejich cestě rovinatou německou krajinou se obávaly toho, jak budou schopné překonat naše pohraniční hory. Poslední německou vesnicí, kterou prošly, byl Tännicht. Bloudily polními a lesními cestami kolem hranic. Že jsou již na území Československa, jim ukázala na jednom z opuštěných domů vyvěšená naše státní vlajka. Byly u Lobendavy. Ve volné krajině a kolem komunikací bylo mnoho stop nedávných bojů, zničená vojenská technika nacistů a také vozidla s polskou orlicí a stopami krve polských vojáků. Zde byly některé domy zjevně obydlené, protože za jejich okny občas zahlédly obličeje jejich obyvatel, kteří se rychle od oken vzdalovali. Soucit nad svým utrpením ani zde nemohly očekávat. Obyvatelstvo československého pohraničí truchlilo nad porážkou Velkoněmecké říše umocněné tím, že zdejší obyvatelstvo nezažilo takové nálety jako ti v Německu. Tak procházely kolem domů, jejichž okna se před nimi zavírala. Přesto byly šťastné už jen z toho, že dokázaly dojít až do své vlasti a že i pokud by padly, nezůstanou jako neznámé oběti v cizí nehostinné a nepřátelské zemi.
Opevnění, které museli nedobrovolně opustit a složit zbraně, odejít s pocitem hořkosti zrady našich spojenců, Anglie a Francie. Tam v dálce jsou Lidice, jejich domov. To byla myšlenka, která jim dávala sílu pro další cestu. Dláždění silnice k Boru se jim vrylo do paměti. Jejich oči marně hledaly někoho, kdo by jim řekl jedno dobré slovo, podal vodu nebo kousek chleba. Blížily se k prvním stavením a tu jim přejel mráz po zádech. Před sebou spatřily siluety ozbrojených postav. Věděly, že nemají vůbec žádnou naději utéct. Stály jak přikované, smířené s tím, že na prahu domova skončí jejich utrpení a své blízké již nikdy nespatří. Ti vojáci ale byli jiní než ti, kteří na ně hulákali své povely v koncentráku. Uslyšely pozdrav: „Dobrý den kam jdete, ukažte nám svoje doklady“. Teprve tehdy si všimly československých lvíčků na čepicích a opascích vojáků. V té chvíli jim vůbec nevadily namířené pušky a tak se téměř jednohlasně z jejich bolavých úst vydrala slova „Jsme z Lidic a jdeme pěšky z koncentráku v Ravensbrücku, domů.“ Hlavně pušek klesly k zemi a na tvářích vojáků se objevily slzy. Jeden z nich se slovy „Ježiš Marija“ hlasitě zavzlykal,“Pojďte, my vám pomůžeme“. Tak se na okraji Boru setkalo pět lidických žen s československými vojáky plukovníka Sekáče a majora Holase. „Chlapci neplačte, my jsme tak šťastné, že se vracíme domů.“, utěšovaly ženy vojáky. Velitel vydal potřebné rozkazy k poskytnutí veškeré možné pomoci a péče. Zařídil převoz žen do České Lípy. Zde trávily po dlouhé době svoji první noc v osvobozeném Československu ve zdech vyklizeného kláštera, umyté a nasycené. Bylo 22. května 1945 po dvacetipěti dnech pochodu dlouhého 430- 450 km. Usínaly ve vzpomínkách na svoje muže, děti a svůj domov, Lidice, ve vzpomínkách, které jim dávaly sílu a odhodlání dojít do cíle.
Cesta do Liberce mrazivým ránem, jehož chlad umocňovala chůze podle toku zamrzající Nisy, napověděla cosi o obětavosti soutěžících a jejich pedagogického doprovodu. V teple krajského úřadu všichni brzo zapomněli na mrazivý dech libereckých ulic. Vřelé přivítání ing. Vajnerové, statutární náměstkyně hejtmana Libereckého kraje z nich sejmulo i tíži trémy. Ke zlepšení atmosféry mezi přítomnými přispěl svým přivítáním předseda krajské rady Klubu českého pohraničí Leoš Hamrský. 
Po té se konferenčním sálem rozhostilo ticho sporadicky přerušované šustěním formulářů s otázkami.
Historii naší země, která byla předmětem soutěže je, možné vykládat mnoha způsoby. K těm různým výkladům patří výklady z hlediska CK rakousko-uherského mocnářství, výklad z hlediska českých Němců, těch kteří tíhli k hitlerovskému nacismu i těch, kteří zůstávali věrní československé republice, či slovenských Maďarů, i výklad nacistických pohrobků z landsmanšaftu. Je nejvýše potěšitelné, že představitelé krajského zastupitelstva v Liberci se shodují ve výkladu našich dějin s Klubem českého pohraničí. To je výklad historie z pohledu československých, českých a slovenských zájmů. Ale také zájmů příslušníků ostatních národů, které s námi žili v Československé republice nebo žijí v České republice a pro něž byl a je tento stát domovem, chcete-li, vlastí. Vlastí v tom pravém slova smyslu.
Jeden soutěžící za druhým odevzdávali svoje formuláře s vypracovanými odpověďmi. Odcházeli na chodbu, kde pro ně bylo připraveno malé občerstvení připravené spoluprací organizátorů. Hodnotící komisi začala práce s kontrolou výsledků. Ty byly vnikající. Všichni účastníci s téměř setinovými rozdíly dosáhli výsledků nad polovinou správných odpovědí. Byly to otázky nelehké a všem účastníkům patří obdiv za jejich obětavost a nadšení, se kterým do soutěže vstupovali. Všichni soutěžící obdrželi drobné dárky a všichni si mohli z nabídky knih o historii vybrat, dle svého uvážení, kteroukoliv a to podle dosaženého pořadí. První vybíral vítěz, který obhájil své vítězství minulého ročníku, pro sebe a svoji školu VOŠ Nový Bor.
Zde u pomníku francouzských partyzánů-bojovníků Slovenského národního povstání, jsme se všichni sešli. Před vypuknutí povstání vedlo na území Slovenska partyzánský boj na 15 000 partyzánů, předních bojovníků národně osvobozeneckého boje slovenského lidu a ostatních národností. Slovenský národ ve svém boji proti klerofašistickým silám na Slovensku a německým nacistickým jednotkám nebyl osamocen. Symbolem toho je právě pomník na Zvonici. Již tento počet bojovníků partyzánských oddílů dokázal na sebe vázat značné síly wehrmachtu a armády klerofašistů. Jejich počty a výzbroj se vznikem povstání znásobily.
Ty potom chyběly, na frontě proti Rudé armádě. Partyzáni účinně narušovali dopravní zásobovací komunikace směrem k frontě. To byly hlavní úkoly partyzánského boje a samotného Slovenského národního povstání vůbec. Západní okraj povstaleckého území procházel nedaleko na západ od Žiliny. Tuto frontovou linii hájili především slovenští vojáci žilinské posádky, kteří se přidali na stranu SNP. Situace zde nebyla příznivá, protože v týlu povstaleckých jednotek, v okolí Žiliny se nacházely značné pronacistické síly včetně německých. Síly snažící se porazit povstalce měly lepší výzbroj včetně dobře zásobené těžké techniky střelivem a pohonnými hmotami.
Povstalecké jednotky byly nuceny se stáhnout na linii východně od Žiliny. K úpatí horského masivu Malé Fatry za tok Váhu. Zde se odehrály nejtěžší boje tohoto povstání. Hitlerovci proti povstání nasadili svoje zvláštní jednotky, které byly součástmi divizí SS waffen určených a cvičených pro boj s partyzány. Tragedií osudu byla výzbroj SS divize TATRA útočící ze severozápadu ve směru na Žilinu. Byly to tanky československé konstrukce LT – 35. K největší spokojenosti prezidenta tzv. Slovenského štátu doktora Jozefa Tisy se vyznamenala ve vraždění slovenských vlastenců protipartyzánská SS brigáda Dirlevanger, SS waffen Horst Wessel a Galicien. Jejich vyznamenávání se osobně účastnil. Když odcházeli ze Slovenska, netušili, že se sem v pozdějších letech budou vracet v tlupách banderovců či jako jednotlivci na své cestě do Rakouska a Německa s touhou po zahájení III. tentokrát vítězné světové války. Je třeba v této souvislosti se zmínit o skutečnosti, že touha po III. světové válce nebyla vlastní jen ukrajinským nacionalistům a hrdlořezům z wehrmachtu a waffen SS hitlerovského Německa, ale i občanům Československa jakými byli Mašínové, Paumer i doktorka Horáková, funkcionářka Československé strany národně socialistické v roce 1947 obhajující banderovce.
Že by tuto touženou válku v prvé řadě nepřežily děti, které s podvýživou přežívaly tu druhou, to jim bylo šuma fuk. Již od roku 1945 na území východního Slovenska podnikaly tyto bandy výpady, kde rabovaly stále ještě válkou zbídačené samoty a dědiny s cílem získat potraviny. Pokud obyvatelé bránili svoje poslední jídlo, došlo k jejich zabíjení a vypalování obydlí. Po spáchání těchto zločinů se vracely zpět na území Polska, kde měly svoje základny na rozlehlém území polských Beskyd (Bieszczad). Nezvratným důkazem přítomnosti banderovců na území Slovenska bylo vydrancování vesnic Vydráň a Kalinovo v okrese Medzilaborce, odtud odvlekli tři příslušníky Finanční stráže a zavraždili je. V obcích Nová Sedlice, Zboj, Ulič a Kolbasov povraždili 18 obyvatel a obce vyloupili. Jedním z „kanálů“, kterým banderovci pronikali na území Československa, byl průsmyk Palota se železniční tratí a tunelem mezi Polskem a Slovenskem. Tomu bylo nutné v zájmu ochrany obyvatel Slovenska učinit přítrž. Vláda ČSR vyslala k obraně našich hranic jednotky Československé armády, tak jak nám o tom vyprávěl na minulých setkáních ve Varíně náš generál ing. František Šádek. Naši vojáci byli posilněni jednotkami Pohotovostního pluku 1 NB a později Pohraničním plukem SNB Slovensko.
K obraně své vlasti se přihlásili i bývalí partyzáni z Čech, Moravy a Slovenska, kteří tvořili clony na místech předpokládaného postupu banderovců. Všichni tito lidé ještě nedostatečně zotavení po prožité nacistické okupaci, mnozí z nich se zažitým strádáním v koncentračních táborech či životě v ilegalitě, znovu nasazovali své životy. V době kdy na západ od našich hranic bylo rozhodnuto přijmout válečníky z Ukrajinsko povstalecké armády – banderovce a využít jejich schopností a zkušeností v případné válce proti sovětskému svazu, naší a dalších zemí, daly se jejich jednotky nazývané sotně, na pochod. Každá z těchto sotní měla 120 – 200 střelců. Správnou disciplínu těchto střelců hlídaly potom oddíly polního četnictva a bezpečnostních formací o síle 10-15 mužů mimořádně kvalitně vyzbrojených, jejichž naprostá oddanost byla zaručena tím, že šlo o Němce a kolaboranty, příslušníky SS.
K tomu došlo po vzájemné dohodě vedení Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v Polsku a centrálou této organizace v Mnichově. Dokonale připravená trasa pochodu za přispění sil nepřátelských naší zemi na našem území, směřovala přes Slovensko, Moravu a jižní Čechy do Rakouska a Německa. Kdo se připletl do cesty nebo nebyl po vůli, stihl ho nejkrutější osud, smrt. Byly to právě tyto „bezpečnostní“ formace, které na trasách jejich postupu aktivně vyhledávali svoje oběti. Těmi byli Poláci, slovenští antifašisté, Židé a samozřejmě obránci lidovědemokratického zřízení a komunisté. Prováděli také násilné „odvody střelců“ z řad civilního obyvatelstva, kdo byl vybrán a nebyl ochoten vstoupit do UPA, byl zbit. Dezertéry popravovali okamžitě po dopadení před ostatními členy sotně. Vpádu do Československa se zúčastnilo šest celistvých sotní a nezjištěný počet jejich „bezpečnostních formací“.
Proti obraně našich hranic, v nejvíce banderovci ohroženém prostoru na východě Slovenska, kterou tvořilo zvláštní uskupení „Ocel“ později přejmenované na „Teplice“ podléhající velení 10. pěší divizi v Košicích, vyrazily sotně Burlak, Chromenko, Brodyč, Bir, Chryn a Stach pojmenované podle krycího jména jejich velitelů. Početní stav odhadem 800 až 1.200 bezohledných, všeho schopných a dobře znalých válečníků a zabijáků. Sotně Bir, Chrin a Stach byly zastaveny a přinuceny k ústupu na polské území. Tyto sotně po tomto debaklu, značně oslabené se spojily pod velením Bira a pokusily se z území Polska probojovat na Ukrajinu, kde se chtěly přidat k tam řádícím tlupám nejvyššího atamana UPA, banderovského generála Čuprinky. Ten se však jejich posily nedočkal. Birova sotňa sestavená ze zbytků ostatních sotní byla při přechodu z Polska do Sovětského svazu rozprášena vojsky sovětské Pohraniční stráže a armády. Jejich velitel Bir vlastním jménem Ivan Kozieryňski, důstojník 14. divize waffen SS „Galizien“ byl v těchto bojích zabit. 
Táta LIAZ, jak jsme fabrice říkali, běžel na plné obrátky a práce jsme měli nad hlavu a tak jsme ani nezaregistrovali, že nám z Ústavy zmizel článek, který nám zajišťoval právo na práci. Převalil se konec roku a nic podstatného se pro nás nedělo. Práce byla, oběd v závodní jídelně stál dál tu legrační pětikorunu, rohlík v kantýně třicet haléřů a dvacet deka šunkovýho salámu bylo dál za devět korun. Každého osmadvacátého přišla plánovačka na dílnu, aby nám vyplatila zálohu mzdy a třináctého byla dobírka. Tak jsme měli radost, když jsme se dozvěděli, že možná ten náš LIAZ bude patřit pod MERCEDES. Dokonce se o spolupráci zajímali Američani z DIESEL DETROITU. Koukali jsme jak neandrtálci na kapesní nůž, když z těch firem přišli odborníci, aby zjistili, jak a kde budeme navazovat na jejich výrobu. Nový pan ředitel, který vystřídal toho starého, který nehodlal odejít z KSČ, nařídil předat těm odborníků všechny materiály týkající se výroby a technologie. 
Ta naše továrna se vyvíjela dlouhá léta a celou dobu, protože jsme v ní pracovali vlastně od malička, tak jsme to zažili, celou dobu se rozvíjela a zdokonalovala. Z poválečné nouzové práce a výroby vysavačů, vařičů a pečících trub se přešlo na výrobu nákladních automobilů a autobusů. To vyžadovalo, aby se lidé učili strojařině a všechny obory obrábění. Technici všech úrovní to neměli o mnoho jednodušší, spíše naopak. Zvládnout technologie výroby ozubených kol v celé své šíři nebylo jednoduché. S tím vším bylo nutné zvládnout seřizování a obsluhu strojního zařízení. Navíc zařízení ze všech koutů světa, a to doslova. Zvládnout karosařinu, to byl také problém a nemalý. Obzvláště v době, kdy o hlubokotažné ocelové plechy byla nouze nejen u nás v republice, ale všeobecně. Všechno se zvládlo a tak když byla výroba autobusů předávána do Polska, mnohým z nás se to nelíbilo. Nakonec jsme zase díky tomu v té úrovni kvalifikace postoupili o stupínek výše. LIAZ Rýnovice byl během krátké doby přebudován na motorárnu podniku. Bylo zde velice kvalitní zázemí, které tvořila nástrojárna, generálka strojů a z jednoho oddělení výroby jednoúčelových strojů vznikl samostatný závod.
Nástrojárna díky svému vybavení a odborné zdatnosti dělníků strojařů a konstruktérů byla schopná vyrábět všechny druhy nástrojů včetně speciálních, přípravky a sady servisního nářadí pro servisní dílny našich motorů i uživatele těchto motorů či nákladních vozů. Závitníky a odvalovací frézy a další nástroje pro výrobu ozubených a šnekových kol. Tepelné zpracování zajišťovala vlastní kalírna a pokud výrobky překračovaly maximální rozměr, byla kalírna závodu s většími pecemi. Závod disponoval horizontálními vyvrtávačkami moderní konstrukce a vybavení, souřadnicovými vyvrtávačkami a obráběcím centrem pro opracovávání velkých částí jednoúčelových strojů. 
LIAZ nebyl samotný, který tak dopadl. Je to nekonečná řada i větších podniků a nejen průmyslových. Skončily tak i zemědělské podniky. Ve fotogalerii, kterou nabízíme, se podívejte na smutnou pravdu. Protože to, co se vyrábělo v Československu, se dnes vyrábí jinde. Jenom my jsme o to chudší a sloužíme jen jako kolonie „kohosi“. Pole se změnila v louky, na nichž zůstává ležet posečená tráva, plevel a nebo zarůstají náletovými dřevinami. Seno se nesuší, není pro koho. Hovězí zvířata včetně dojnic se pomalu vybíjela a mléko od toho zbytku, co v zemi zůstal, se vylévá na pole. Ornou půdu dobré bonity pronajímáme cizincům a draze od nich kupujeme potraviny vypěstované u nás. Nebo na ní necháme stavět sklady a výrobní prostory pro cizí firmy, kde velice rád otročí dělný lid. 
Nic jiného mu nezbývá, za bránou čeká řada dalších uchazečů o práci s čepicí v ruce jako před sto lety. Čekají, až zaměstnavatel vyhází ty nad 45 let a pošle je pást se na zaplevelené louky. Jíst se chce a na jídlo se dá vyžebrat. Pomalu jsme nevěděli, co to žebrák je. Teď se s nimi setkáváme v každém městě naší země. Někteří z nich tu beznaděj neunesou, věší se, pouštějí si plyn a nebo i s dětmi v náručí skáčou z oken panelových bytů, protože nemají na nájem. Kdo nemá sílu vzít si život, končí jako bezdomovec a dožívá ve strašných podmínkách, které se dají přirovnat jenom k životu lidí před několika staletími. To vše je zcela „běžné a normální“. Proto je žádoucí hulákat do světa o hrůzách socialismu, to nejvíce působí na mladé lidi, protože vidí tu hrůzu kolem sebe oděnou do pozlátka a když si představí něco horšího, tak uvěří těm lžím a podvodům, které začaly před dvaceti lety. Stojí to za přečtení co nám tehdy dne 26. listopadu 1989 v 18.00 hodin, Václav Havel, kolektiv autorů Charty 77 a Občanské fórum bezostyšně veřejně nalhávalo. Programové zásady Občanského fóra nám říkaly: „Naše země se ocitla v hluboké morální, duchovní, ekologické, sociální, ekonomické a politické krizi. Tato krize je svědectvím neúčinnosti dosavadního politického a ekonomického systému“. A tak dále, a tak dále. Aby lidi oklamali tvrdili, že : „Československo musí být sociálně spravedlivou zemí, v níž se lidem dostane pomoci ve stáří, v nemoci a ve svízelných životních situacích. Důležitým předpokladem takové společnosti je však prosperující národní hospodářství“. Stačí se dnes po dvaceti letech jenom zeptat, kde je Československo a kde je národní hospodářství. Myslící člověk si odpoví sám a po pravdě.
V pásmu této tvrze je řada samostatných objektů, které nejsou propojené v podzemí a jsou v péči klubů vojenské historie a jejich uživatelé nedovolují do nich vstup. Samotná tvrz HANIČKA nese jméno podle skupiny samot Hanička. V roce 1938 nebyla zcela dokončena a vyzbrojena tak jak předpokládal projekt, chyběly zde houfnice. Byla však stoprocentně schopná obrany. Její předpolí mělo být v době útoku postřelováno ze sousední tvrze Adam. Výzbroj tvrze tvořili lehké kulomety vz. 26 a těžké kulomety vz. 37 v některých střílnách zdvojené. Vše lafetováno ve střílnách se zařízením pro noční cílenou střelbu. Systém křížové palby představoval pro útočící nepřekonatelnou smršť.
Odhodlanost posádky obránců, kterou tvořilo 426 vojáků nezlomil nepřítel ale zrada našich tehdejších spojenců, Francie a Velké Británie. Mnichovskou zradou bylo Československu odtrženo jeho pohraničí a s ním všechny jeho pohraniční pevnosti. Mír, o němž si naši spojenci mysleli,že získají, netrval pro ně dlouho. 
Hitlerovské Německo přepadlo Francii a donutilo ji kapitulovat. Britský expediční sbor na území Evropy byl nacisty masakrován na pobřeží Lamanškého průlivu. Wehrmacht dovyzbrojený ukořistěnou výzbrojí armád Evropy a podporovaný výrobním potenciálem celé Evropy, terorizuje bombardováním Britské ostrovy, napadá Polsko a vydává se dál na východ. Němečtí nacisté zahajují válku, která bude stát naši planetu 60 milionů obětí včetně 360.000 československých občanů, účastníků domácího i zahraničního odboje a obětí nacistické perzekuce. 
Obránci pevností by jim nedovolili v poklidu takové palebné postavení zaujmout! Takto, bez ohrožení prováděné ničení a jeho výsledky podrobovali německy důkladnému zkoumání, které sloužilo vývoji ve výrobě munice. Stopy po nevítaných „návštěvnících“ wehrmachtu nesou i stěny komunikačních chodeb. Jsou jimi orientační nápisy pro ulehčení pohybu v podzemí, ukazovaly neporazitelné nacistické armádě kudy ven. Skutečnou a definitivní cestu jim však ukázaly jiné nápisy.
Byly to nápisy na tancích Rudé armády v roce 1945. Před jedním z takových tanků jsme se rádi u vchodového objektu, dnes již k nepoznání přestavěném, vyfotografovali. Po osvobození naší země spravovalo všechny pevnostní objekty Ministerstvo národní obrany. Účel ke kterému byly postaveny však pomalu zanikal. Snad jedním z posledních záměrů použít je k bojovým účelům se odehrával ve sféře „Studené války“ a v plánech tajných služeb. Některé z pevnůstek vz. 37, známých řopíků, umístěných poblíže komunikačních uzlů, měly v případě konfliktu využít výsadkové jednotky „nejmenovaného“ státu. Vynikající práce našich zpravodajských orgánů měla za následek, že právě tyto pevnůstky jsou dodnes zabetonované. 
Všichni, my členové či příznivci KČP ho důvěrně známe. Když se mění počasí a nutí nás změnit oblečení, pátráme potom co že jsme to nosili za bundu či kabát když bylo chladno a „hmlo až hmlisto“. To nikoliv snad pro módu, ale zcela z jiného důvodu. Hledáme kdeže jsme měli v klopě připnutý ten „náš“ odznak. Jeho prostřednictvím se hlásíme k jistým ideálům a povinnosti bránit naši zem. O tom ale nechci psát, to je vhodné při jiné příležitosti. Chci Vám říci pár slov o tom jak vznikal ten náš odznak a kdo stál u jeho zrodu.
Jednou z nejhlavnějších akcí Krajské rady Klubu českého pohraničí Liberec, spolu s okresními radami a sesterskými vlasteneckými organizacemi v kraji je připomínka tragických událostí zářijových dnů roku 1938. Událostí, k jakým tehdy docházelo na mnoha místech tehdejší Československé republiky ohrožované nacistickým Německem. Německo podporovalo organizačně a dodávkami zbraní henleinovcům teroristických skupin takzvaného Freikorpsu. Tradice vzpomínkového shromáždění občanů vznikla brzo po osvobození naší vlasti v roce 1945 a pokračovala v dobách ČSR a ČSSR. Pokračuje díky Klubu českého pohraničí a obětavé práce starostů a jejich spolupracovníků z Obecních úřadů Horní Řasnice a Heřmanic.